Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Martina Jana Stránského, Miroslava Kalouska (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.),  Karla Schwarzenberga (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Luďka Niedermayera, Alexandra Tolčinského, gruzínského velvyslance Zaal Gogsadze, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12)  Marka Ženíška (z 12.2.)+ (z 26.1.) (+ ze 14.1.) Jana Zahradila,  Miroslavy Němcové , Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Martina Bursíka (z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Ivana Gabala (+ 21.11.), Karla Svobody, Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Romana Jocha (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.) Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,  Grigorije Paska (+21. 10.) Michaela Kocába (z 3.12.) (+ z 8. 11.+ z 5. 7. a 15. 3.), Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla,  Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky,  Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Petra Gazdíka, Alexandra Tomského (+ 2. část), Jiřího Peheho (z 11. 9.),  Jiřího Pospíšila,Johna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Anatolije Lebeděva, Alexandra Kručinina, Jana Vidíma, Daniela Kroupy,   Františka Bublana,  Marty Kubišové, Petry Procházkové, šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), či Džamily Stehlíkové (21.11.)

Jak zhodnotit českou geopolitickou pozici a zahraniční politiku za posledních 25 let? Objevuje se kritika naší přílišné loajality k USA a Západu obecně, prozápadní pozorovatelé naopak kritizují českou politickou praxi za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je dle Vás pravda? Které osobnosti a proudy zanechaly v tomto smyslu kladnou stopu a které zápornou?

Asi bych to období 25 let rozdělil na dvě části: do roku 2004 a od něj do dneška. Těch prvních čtrnáct let jsme se postupně integrovali do Evropské unie, vstoupili jsme do NATO, Rusko nikdo nepovažoval za hrozbu. Nejprve proto, že bylo slabé, potom kvůli tomu, že po 11. září 2001 velmi ochotně spolupracovalo se Západem, zejména s USA v boji proti mezinárodnímu terorismu. Pak se to vše náhle zadrhlo. EU svou expanzí na východ Evropy narazila na své limity – nejprve politické (spory mezi starými a novými členy) a pak i ekonomické – krize v roce 2008 nespadla z čistého nebe.

V tom prvním "idylickém" období se čeští politici a ČR sama chovali jako jednoznační eurooptimisté (skepticismus V. Klause neznamenal ne, nýbrž ano, ale...). Pak se mezinárodní situace, především vztahy mezi Západem a Ruskou federací postupně začala zhoršovat, což vyvrcholilo 8. 8. 2008 válkou v Jižní Osetii, která se z občanské války během 24 hodin změnila v mezinárodní konflikt mezi Gruzií a RF. Od tohoto okamžiku se vztahy Západu a Ruska změnily v konfrontaci. A česká politická scéna se rozdělila na přívržence války a míru (či spíše obhajoby statusu quo), jak ukázal spor o radar v Brdech. V tomto ohledu zůstává naše země rozdělena dodnes.

Hovoří se o rozdvojení Evropy na severní část, která se spíše bojí Ruska, a jižní část, která se spíše bojí Islámského státu. Polsko či Pobaltí mají vůči Rusku tvrdý postoj, Slovensko, Maďarsko či Rakousko častokrát s Moskvou „jdou na kompromis“. Kde je v obou dilematech, tedy „severojižním“ i „středo-východoevropském“ do budoucna naše pozice, pokud jde o Rusko, jeho ambice na kontrolu jeho blízkého příhraničí, kritiku lidských práv v Rusku, starost o Ukrajinu apod.?

Česká republika je geograficky dále na západě než všechny vámi vyjmenované země, takže naše politika ve vztahu k Rusku se asi nikdy nebude příliš lišit od postoje Německa, ve vztahu k radikálnímu islamismu a jeho politickým ambicím zatím máme komparativní výhodu – imigrace z jihu je zanedbatelná. A stejně jako v otázce radaru jsou občané a politické elity rozděleni – část politiků tvrdí, že jsme pro RF "blízkým zahraničím", ti další si to nemyslí. Jen pro pořádek připomínám, že na počátku devadesátých let pojem blízké zahraničí zahrnoval oblasti, kde v případě potřeby zasahovala ruská armáda. Proto si myslím, že i v budoucnu nám bude bližší středoevropský postoj – např. rakouský.

V českém prostředí se začínají množit často výstražné názory varující před ruskou hrozbou pro svět, pro Evropu. Komentátoři jako Šafaříková, Gabal nebo Šafr mluví o rusizaci Česka a jeho příklonu k Rusku. Je to reálná hrozba? Jak by dle Vás mohlo v příštích deseti letech Rusko proměnit architekturu Evropy? Je nutné se tomu bránit? Co teorie šířená špičkami NATO, že Rusko by mohlo otestovat soudržnost aliance vyvoláním hybridního konfliktu v Pobaltí?

Postoj českého komentariátu mi připadá velice pozoruhodný, protože i ti nejmírnější z nich jsou ve vztahu k Rusku napravo od senátora Johna McCaina. Takže pro ně je každý, kdo nechce válčit ve východních stepích agentem Kremlu. Neuvědomují si, že jejich válečnická tupá propaganda vyvolává podvědomé sympatie k těm, na koho oni dští oheň a síru. Pokud jde o možný hybridní konflikt v Pobaltí a testování soudržnosti aliance, tak mi připadá, že autor této myšlenky asi četl poslední thriller Toma Clancyho z roku 2013 Skrytá moc. V té knize se válčí nejen v Pobaltí, ale také na Ukrajině…

Je na místě se důvodně obávat nějakých výrazných ruských zájmů v naší zemi? Co by u nás mohlo Rusy zajímat? Vyhrotím-li otázku, mají nějaký zájem nás „vykrást“ a politicky ovládnout? Nebo jim jde jen o ekonomické partnerství?

Vše, čím jsme mohli být zajímaví (zbrojní průmysl atp.) jsme dávno ztratili. Myslím, že v prioritách ruské zahraniční politiky jsme spolu s dalšími středoevropskými zeměmi (bez Polska) asi na dvacátém místě.

Někdejší vládní zmocněnec pro americký radar v Česku Tomáš Klvaňa píše dokonce o výrazném vlivu ruské propagandy u nás a tvrdí, že jí dávají prostor i „bojácná“ veřejnoprávní média a celá země se odchyluje od západní orientace, což je prý politikům buď jedno, anebo se na tom přímo podílí. Pokud podle Klvani česká občanská společnost postupnou rusifikaci nezvrátí, pak amen s námi… Co o tom soudíte? Je nutné omezit svobodu slova v zájmu „obrany před ruskou propagandou“?

První obětí války je vždy pravda. A svoboda slova. Když sleduji "bojácná" veřejnoprávní média, mám někdy chuť upozornit na to, že propagace války je trestný čin. Pány, kteří říkali to, co pan Klvaňa dnes, najdete v humoristických románech J. Haška, J. Škvoreckého či M. Švandrlíka věnovaných válce či armádě…

Je třeba nějak revidovat český postoj k další integraci EU? Je dobré usilovat o čím dál těsnější unii i o přijetí eura? Jak se má ČR postavit k otázce imigrace? Mimochodem, jak se díváte na sílící popularitu protievropských či protiimigračních stran jako Front National (Francie), UKIP, Praví Finové či Švédští demokraté?

Evropská unie momentálně prochází velmi hlubokou krizí nejen kvůli válce na Ukrajině, ale i kvůli Řecku. Otázka imigrace se v zemích, kde se projevuje radikální islamismus, stává faktorem, který bourá tradiční politický systém. S ohledem na probíhající konflikty v Libyi, Sýrii, Iráku a mnoha dalších místech se střet civilizací na našem kontinentě bude i nadále zhoršovat. Navíc se v Evropě či blízko ní soustředila většina světových zamrzlých konfliktů – Kypr, Náhorní Karabach, Abcházie, Jižní Osetie, Podněstří. A horké války už také buší na vrata – Libye, Sýrie, Donbas. EU bude muset řešit fundamentálnější otázky než hlubší integraci.

Častým argumentem pro dobré vztahy s Ruskem i Čínou je, že EU ani USA svým ekonomickým výkonem nemohou zaručit prosperitu ČR, tudíž je nutné hledat příležitosti na Východě. Příznivci prozápadního statusu quo naopak naléhají na ještě větší posílení sepětí ČR s USA formou dohody TTIP. Která z obou cest vám dává větší smysl?

Smlouva TTIP je pokusem, jak EU rozšířit o další privilegované členy – např. Chevron, Shell, Philipp Morris, Monsanto, které v ekonomických otázkách vždy přehlasují národní státy. Vnímám toto nebezpečí a podepsání této dohody nepovažuji za rozumné.

Jak vidíte ekonomickou budoucnost Ruska? Západní komentátoři mluví o totálním zhroucení RF v horizontu několika let, ruští optimisté energicky tvrdí, že prostřednictvím užších vztahů se zeměmi BRICS a ekonomických reforem svou zemi opět postaví na nohy. Vidíte nějaké viditelné snahy o reformy? Může Putin nastartovat rozvoj některých ruských, státem kontrolovaných odvětví, jako je jaderná energetika, těžební zařízení, zbraňové systémy, letectví, kosmonautika… A v kombinaci s „obchodním cestováním“ tu do Indie, tu do Turecka, tu do jižní Ameriky sehnat pro ruská strategická odvětví odbytiště? A hrozí, že se Rusko stane podřízeným státem Číny, jakýmsi jejím surovinovým zázemím (či „benzínkou“, jak někteří píší)?

Nízké ceny ropy a západní sankce natlačily Rusko na cestu ekonomických reforem a změny orientace na trhy v Asii a Jižní Americe. Ruská federace asi uspěje nejen v restrukturalizaci svého hospodářství, ale i v nalezení nových trhů. Pro Západ to není dobrá zpráva. Uvádím vždy jako příklad stavbu nového průplavu v Nikaragui: bude určen pro obchodní i vojenské lodě. Postaví ho Čína, ochraňovat zbraněmi ho bude Rusko. A panamský průplav z 19. století ztratí na významu. Pro RF představuje spolupráce s Čínou nezanedbatelná budoucí rizika vyplývající z velmi neutěšené demografické situace na Sibiři.

Pokud jde o naše vztahy k USA, levicoví aktivisté často upozorňují na údajně „lokajskou“ politiku ČR vůči USA či na údajný nekalý vliv americké ambasády i nevládních organizací z USA na český veřejný život. Co říci k těmto nařčením? A jak zformulovat správnou českou pozici vůči nejmocnější zemi světa?

Problémem dle mého názoru není tolik česká politika jako způsob, kterým o ní referují naše noviny (vzpomeňme na titulky o tom, jak premiér Sobotka jede do Bílého domu na kobereček). Komentariát prostě potřebuje Velkého bratra, jinak ani psát neumí. Tímto přístupem však u řady občanů vyvolává podvědomé sympatie k Putinově Rusku. Důsledek předčí i tu nejrafinovanější kremelskou propagandu. V rámci svých spojeneckých závazků máme možnost akcentovat i naše zájmy. Docela slušně to dělá prezident republiky.

V některých ekonomických ukazatelích už byly USA předstiženy Čínou. Jaké příležitosti a rizika vidíte ve vztazích s touto velmocí? Spojují Číňané obchod s politikou, nebo jim jde jen o byznys? Jakou ekonomickou budoucnost předpovídáte nejlidnatější zemi světa? Objevují se zprávy o ekologických, sociálních a demografických problémech…

Číně se podařil nejen obrovský (v dějinách lidstva dosud nevídaný) ekonomický vzestup, ale vytvořila i konkurenční projekt k liberálnímu kapitalismu. Navíc ho vylepšila povinnou rotací elit, čímž zabraňuje oligarchizaci své ekonomiky. Na Západě by tuto výměnu elit měly zabezpečovat volby, které již nějakou dobu tento úkol neplní. Ekologické, sociální i demografické problémy v Číně odpovídají velikosti země i růstu ekonomiky. Zatím nepředstavují krizový faktor.

Václav Havel stavěl svou politiku na ochraně lidských práv, přičemž tento pojem chápal v západním, americkém výkladu. Náměstek českého ministra zahraničí Petr Drulák oproti politickým právům zdůrazňuje i práva sociální či ekologická. Co bychom měli prioritně hájit? Měli bychom nadále sledovat kategorie jako svoboda slova či politická svoboda, a to v zemích velkých i malých, blízkých i vzdálených? Nebo jsou tématy spíše rozvojová pomoc chudým zemím, sledování podmínek práce, životní úroveň či zavádění sociálních vymožeností?

Především jsem přesvědčen, že by nás měla zajímat svoboda slova a sociální práva u nás doma a pak v rámci Evropské unie. V tomto ohledu začínáme mít kritický deficit. Proto se i ty nejhumánnější myšlenky občas stávají záminkami nesmyslných intervencí a válek.

Základním atributem zahraniční politiky je i obranná politika. Je dostačující být členem NATO, nebo má ČR přistoupit k jiným formám zajištění vlastní bezpečnosti? Co stav naší armády a její bojeschopnost?

Již dlouho platí v české politice jedna nepřímá úměra, snad opsaná z absurdních komedií: čím je vládnoucí politická reprezentace bojechtivější ve vztahu k Rusku, tím méně prostředků vydává na obranu České republiky. Poučné jsou v tomto ohledu všechny státní rozpočty, které sestavoval ministr financí Miroslav Kalousek. Útěchou nemůže být to, že podobný přístup je pro EU typický. Trochu mi to připomíná rok 1914. Tehdy jediného státníka, který důrazně varoval před válkou, holt museli zastřelit v Sarajevu. Ferdinanda dnes nikde nevidím, zato kadetů Bieglerů sedí všude v ministerských křeslech víc, než je zdrávo.