Po výsledku ČSSD v senátních a komunálních volbách jste se rozhodl rezignovat na své stranické funkce a chcete zůstat řadovým členem sociální demokracie. Po reakcích voličů i politiků jste si to rozmyslel…

Nerozmyslel. Začal jsem o těch věcech přemýšlet od té doby, co jsem dostal stovky e-mailů a výzev. Svůj postoj jsem nezměnil. Prohlásil jsem, že je třeba vyvodit osobní odpovědnost. Mně se nepodařilo v sociální demokracii vyvolat změnu politiky tak, abychom byli vnímáni jinak, ač jsem se o to pokoušel. My jsme tady v severočeských městech, na Ústecku a v Moravskoslezkém kraji dostali na frak zejména proto, že veřejnost bere naši sociální politiku jako křivdu vůči lidem, kteří chodí do práce. Nedokázali jsme změnit vnímání sociální demokracie s ohledem na naši evropskou politiku a to, že nejsme jen těmi, kteří přitakávají. Myslím tím hlasování v Evropském parlamentu o Maďarsku a tak dále.

Veřejnost nepocítila zásadní změnu od předchozí etapy sociální demokracie, která skončila fiaskem v parlamentních volbách. My jsme udělali pouze dílčí kroky. Já nekončím s funkcí, protože končím v politice, ale abych vyburcoval sociální demokracii k přemýšlení o tom, že politika strany, která má kořeny 140 let staré, nemůže stát jen na tomto. Musíme si uvědomit, že ve století globálního kapitalismu musíme do jisté míry změnit některé postoje, které jsme v tradiční politice provozovali.

To je i má další otázka. Jaké důsledky by tedy podle vás měla ČSSD z posledních voleb vyvodit?

Musí být srozumitelnější a rozhodnější pro svého voliče. A volič, zjednodušeně řečeno, je člověk práce. Lidé, kteří jsou zaměstnaní a tvoří bohatství země. Vždy to byl volič sociální demokracie a nyní cítí, že je na druhém místě. Začali jsme se z hlediska liberálního pojetí sociální demokracie věnovat všemu možnému, takzvané solidaritě, takzvaným menšinám, gender problematice, ale obyčejná rodina, co ráno vstává do práce v pět hodin, aby si vydělala peníze, se tam nenašla. Našli se až na druhém místě, ale oni jsou pro politiky na prvním místě.

Všechny věci, které jsem vyjmenoval, existují, jsou součástí sociálně demokratické politiky, ale patří až na druhé místo. Na první patří člověk, který jde do práce a tvoří hodnoty, jeho rodina, otec, matka, senioři. Na prvním místo jsme dali věci, které jsou těmto lidem cizí. Veřejnost přestala vnímat, že jsou pro nás na prvním místě. A já bych chtěl, abychom se k tomu vrátili. Musíme si uvědomit, že žijeme v jedenadvacátém století, století globálního kapitalismu. Zahraniční korporace vysávají Českou republiku, a to už od listopadu 1989, kdy jsme otevřeli své trhy. Do doby, než jsme vstupovali do Evropské unie, se tady skoupilo všechno možné a my jsme se stali montovnami. Teď nám poslali desátky formou dotací z Evropské unie a ještě nám říkají: Ty, ty, ty, nevystrkujte moc nos, nestavějte se na zadní, nebo vám dotace zastavíme.