S jakými pocity jste přijal rozpuštění Útvaru speciálních operací (SOG) a jeho očerňování v médiích?

Šlo o cílenou kampaň, která způsobila, že byla rozpuštěna jedna z nejvlivnějších jednotek v Česku. Resort si dovolil pustit na ulici lidi, do nichž investoval miliony. Šlo o vojáky, kteří byli morálně, fyzicky i psychicky na výši. Navíc měli všichni obrovské zkušenosti z mnoha misí, byli do nich totiž nasazováni již od roku 2004. Když SOG rozpustili, byl jsem na rekonvalescenci a bral jsem to jako velkou nespravedlnost. Pochopitelně, že se časem hrany obrušují, ale pořád si myslím, že to byla obrovská hloupost. Ostatně ten útvar se mohl stát součástí jiné formace a nyní, kdy je ve světě situace, jaká je, by byl k užitku.

V podstatě nesmyslná otázka, ale přesto ji položím. Šel byste, kdyby došlo k všeobecné mobilizaci, bojovat spíše na Ukrajinu proti tamním separatistům či do Sýrie proti Islámskému státu?

To je dost sci-fi, ale dobře. Z hlediska preventivní obrany mých spoluobčanů, rodiny, kamarádů, bych určitě bojoval proti Islámskému státu. Ten pokládám za velmi aktuální nebezpečí, které se nás týká. Bohužel si to řada lidí neuvědomuje. Je jen otázkou času, kdy může propuknout provázaná expanze násilí, která bude mít přímou souvislost s Islámským státem. Pokud se k tomu Evropa a svět nepostaví radikálně s tím, že není možné tolerovat podobné běsnění na území nikoho, může to mít katastrofální dopad pro Českou republiku. Nechci, aby moje dcera vyrůstala v nestabilním prostředí, aby se bála jít na ulici, kde by ji mohli znásilnit, zlynčovat či něco podobného. Prevence je vždy potřeba. Nicméně ji je třeba lidem dobře vysvětlit, ale to tady neprobíhá.

Evropa se po dvou světových válkách přimknula k určitým humanitním ideálům, což ji ale i oslabuje. Není při pohledu na zvěrstva Islámského státu třeba uvažovat o změně uvažování?

Myslím, že ano. Dočetl jsem se v novinách zajímavou myšlenku, kdy nějaký novinář psal, že uprchlíci budou rádi za poskytnutý azyl v Evropě. Budou rádi za lepší podmínky. Nicméně pro jejich děti to nikdy nebude jejich domovský stát a vždy se budou upírat k historickým kořenům. To je případ Francie, kdy je tam dnes již čtvrtá i pátá přistěhovalecká generace, ale oni k ní cítí nepřátelství. Ke státu, kde mají dobré sociální podmínky, kde mohou svobodně žít, kde pracují. Přesto z něj odcházejí bojovat za svou minulost. To je nebezpečné.

A jak vnímáte konflikt na Ukrajině?

Tam bych to neviděl stoprocentně nacionálně, ale podle mě jde o mocenské zájmy. Nerostné suroviny, na nichž mají obě strany eminentní zájem. Navíc se do toho motá třetí či čtvrtá strana, která tam má své podnikatelské zájmy. Fungování soukromých armád je běžné. Otázkou ale zůstává, co s nimi bude po vyřešení konfliktu? Co se s nimi stane? Jsou to Rusové, Ukrajinci, jsou placení, bojují z přesvědčení a tak dále? Samé otázky. V tomto koktejlu je nesmírně mnoho přísad a nepůjde to vyřešit tlesknutím ruky.

Proč někteří mladí muži tak strašně baží po boji? Chápu, je to adrenalinový zážitek, dobrodružství, ale může jít i o poslední zážitek...

Někteří lidé už jsou holt takoví. Věřím tomu, že se víc jak padesát procent lidí nechává najímat do soukromých bezpečnostních agentur právě proto, aby si dokázali, že jsou chlapi, zabijáci. Potřebují si pohladit ego. Ostatně do armády chodí tři druhy lidí. První to chápou jako povinnost bránit rodiny, vlast, druzí, co to dělají pro peníze a třetí, kteří chtějí legálně zabíjet. A na Donbasu je na obou stranách spousta právě takových lidí, kteří si chtějí jen někoho zastřelit. To je třeba přiznat. Jde ale o dobrodužství, které je rychle přivede na pokraj života a smrti.