Podle jednoho z výzkumů Eurobarometru nejvíce diskriminace na vlastní kůži zažili Švédové (přes 40 %), Rakušané a Dánové. Jak je to možné, když jde o jedny z nejvyspělejších demokracií?

Podle mého názoru je tento statistický údaj dokladem o tom, že diskriminace je spíše osobní pocit občana, který začasté neodpovídá skutečnému stavu společnosti. Zdá se mi zřejmé, že tam, kde ve společnosti chybí sjednocující vědomí o některých základních představách o životě společnosti, tedy tam, kde je společnost atomizována na malé skupiny, které svůj zvláštní způsob života domněle považují za nějaké obecné a vymahatelné právo, jejich pocit, že je společnost nechápe a dokonce diskriminuje, je pak silný.  To však souvisí s celkovým, podle mého názoru neblahým vývojem v tzv. moderní společnosti.

V textu pro deník Právo jste napsal, že lidskoprávní legislativa by měla směřovat spíše k ochraně lidské důstojnosti než k formulování nových „práv“ budících spíše rozpaky. Jak může taková ochrana optimálně vypadat a kde vidíte chyby na zmíněném formulování nových práv?

To souvisí s tím, co jsem napsal shora. Domnívám se, že jedním z problémů současného stavu a vnímání lidských práv je skutečnost, že jejich katalog je ve vědomí některých občanů jakoby stále „rozšiřován“, aniž by bylo dostatečně bráno v úvahu, že právo neupravuje veškeré dění ve společnosti, ale garantuje jen to, co je státem vymahatelné. „Podstata ochrany lidské důstojnosti tkví právě v respektování této odlišnosti. Jinými slovy ochrana lidské důstojnosti spočívá nikoli v ochraně práv či možností, které některé lidské bytosti ze své podstaty či v důsledku společenské situace nemají, ale právě respektování toho, že je nemohou mít,“ uvedl nedávno ve svém odlišném stanovisku k nálezu Ústavního soudu soudce Vladimír Sládeček. Přesně tak to je. Neexistuje žádné právo na výchovu dětí toho, kdo není rodičem takového dítěte, a i ten může být tohoto práva zbaven. Musí tedy být – pokud jde o současný aktuální problém – chráněna důstojnost těch, kteří nemohou mít děti, nebo žijí ve svazku, který plození dětí vylučuje. Nemají však žádné právo na to vychovávat děti jiných. Může však být – v zájmu dítěte! – umožněno, aby se i ten, kdo není rodič, mohl plnohodnotně o dítě starat.

Jak se díváte na snahy zařadit např. „hanobení sexuální orientace nebo pohlavní identity“ do českého trestního práva? Neotevře se díky možnosti trestního postihu – například při veřejné diskusi o problematice sexuálních menšin – možnost kriminalizace svobody projevu?

Toto pro naši společnost nepředstavuje žádný aktuální problém – společnost je v těchto věcech velmi liberální – a volat po kriminalizaci menšinových názorů považuji za zcela nepřiměřené. Podle mého názoru je nezbytné brát v úvahu, že u nás (i v Evropě) jsme – historicky – v jiné situaci, než je tomu např. v USA, kde existuje naprostá svoboda slova a jakékoliv její omezení je ústavně vyloučeno. Chápu, že některá vyjadřování je třeba omezovat, a omezovat tím nějakou absolutní svobodu projevu. Musí tak být ovšem činěno jen ve zcela nezbytné míře, především tam, kde by byly popírány zcela zjevné skutečnosti ve snaze působit na společenské vědomí, jako by se nikdy nestaly. To je např. „osvětimská lež“ o „neexistenci“ plynových komor, ale také popírání genocidy tam, kde o ni skutečně šlo, popírání konání politických procesů v minulosti apod. Jsem však přesvědčen o tom, že nelze takto regulovat prosté názory a představy, a to i pokud by se jednalo o tzv. stereotypy, nebo o názory nesprávné, nebo dokonce hloupé. Tvrzení, že Skotové jsou lakomí, bohatí nenažranci, že člověk je chudý, protože je líný, gayové jsou promiskuitní nebo tvrzení, že dochází ke zneužívání sociálních dávek a k devastaci bytů, mohou být nesprávná, ale chránit společnost před takovými „názory“ prostředky trestního práva považuji nejen za nepřiměřené, ale především za zcela neúčinné. Vtipy o Skotech, Židech a cikánech mohou být stejně hloupé jako vtipy o blondýnkách, ale společnost neohrožují a jejich kriminalizace je nadbytečná. Takovéto snahy nejsou ovšem záležitostí poslední doby. Známý je případ Divadla Járy Cimrmanna, které za minulého režimu muselo v jedné hře na místo slov „cikán s nožem v zádech“ použít slova „koňský handlíř“, aby nevzniklo podezření na diskriminaci. Směšné tehdy stejně jako teď .

V zákoně se operuje s pojmy jako „nenávist“ nebo „hanobení“; posouzení jejich míry může být velmi individuální a může být odvozeno jen z pocitů. Jsou tyto pojmy dost jasně definovány, aby je bylo možné používat v trestním řízení?

Z toho bych obavu neměl. Právo musí být použitelné na neomezený počet případů, a musí proto používat zdánlivě neurčité pojmy např. škoda velkého rozsahu, značná škoda apod. Judikatura pro tyto pojmy nachází pak sjednocující výklad a jistě by tomu časem bylo i v těchto případech.  Spíše jde o to, že pocit, jako je „nenávist“, je právě jen těžko definovatelným, neurčitým pocitem, jak to vidíme dnes, kdy kdekdo je kdekým častován tvrzením, že „nenávidí uprchlíky“, ačkoliv jde jen o pochopitelnou obavu a nejistotu, nikoliv o skutečnou nenávist.

Není to příliš dávno, kdy se mezi lidskoprávními tématy objevoval ageismus – tedy diskriminace starých lidí. O těch se ale v návrzích na nové zákonné úpravy proti diskriminaci nemluví, zato se detailně řeší pojmy jako genderová identifikace, transgenderová a transsexuální orientace apod. Znamená to, že jsou problémy seniorů vyřešeny a není třeba jim už věnovat pozornost?

To souvisí s již řečeným. Chraňme lidskou důstojnost kohokoliv, dětí, starých lidí, osob se složitou sexuální orientací, ale netvrďme, že tyto osoby mají nějaká zvláštní práva, která je odlišují od jiných a která tedy ve svém důsledku narušují základní stavební kámen moderní společnosti: totiž to, že lidé jsou si rovni!  

Nutí Českou republiku k rozšiřování lidskoprávní agendy a zákonným úpravám legislativa Evropské unie, nebo jde spíš o iniciativu současné vládní garnitury? Ve zdůvodnění návrhu se ministr Pelikán odvolává na rámcové rozhodnutí Evropské rady 2008/913/SVV o boji proti některým formám rasismu a xenofobie prostřednictvím trestního práva.

Bohužel to není jednostranný počin této vlády, i když značná aktivita některých jejích členů v těchto věcech by byla hodna lepších věcí. Spíše si nejsem jist, zda je obecné směřování unijních institucí dobře chápáno. Jinými slovy zda nejsme, jak se říká, papežštější než papež sám.  Např. ona citovaná směrnice totiž ve svém čl. 1 odst. 2 stanoví, že „členské státy mohou … zvolit, že budou trestat jen takové jednání, které je záminkou pro směřování činů proti skupině osob nebo proti skupině příslušníků této skupiny…“ To by jistě bylo namístě stejně tak, jako by bylo vhodné zapomenout na všeliká hanobení a tušené diskriminace.

V Radiožurnálu jste připomněl Voltairův výrok: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat.“ Patří takový postoj ještě k ideové „výbavě“ současných liberálů?

To tedy rozhodně nepatří! Spíš je zaměněn za představu: máš jiný názor než já, tak (abych to vyjádřil slušně) buď zticha. Reakce na některé výroky, které zazněly např. i v parlamentu – byť se jednalo o názory nemající s pravdou nic společného, nebo dokonce i hloupé – jsou toho dobrým příkladem. Mám ovšem osobní zkušenost také s tím, že ti, kteří nejhlasitěji diskutují o lidských právech, sami je příliš nectí: značná část oněch „liberálů“ s mými názory „argumentuje“ nikoliv věcně, ale poukazem na můj věk. Co nám má takový sklerotický stařec co vykládat, že?