Sociální síť Twitter zablokovala odkazy na desítky webů, které byly označeny za prokremelské či dezinformační. Zablokoval i ParlamentníListy.cz. Už jsou odblokované, ale kam taková cenzura míří? Jak velké nebezpečí hrozí?

Míří k cenzuře plošné. Sociální sítě se postupně staly součástí každodenní komunikace mezi lidmi. Tyto cenzorské zásahy se tak dotýkají daleko větší části populace, než bývalo pro cenzuru typické v dobách minulých. Naštěstí existuje i množství způsobů, jak ji obcházet. Jak na straně serverů, tak mezi sdílejícími čtenáři. Duplikací obsahu webu u třetích stran, posíláním screenshotů, nasazením šifrování nebo alternativních záměn znaků, používáním zkrácených nebo jinak chráněných URL… Ale především: nepoužíváním korporátních služeb, které cenzuru zavedly. Cenzurujete? Tak se přesouváme jinam. Alternativ je dost už nyní. Jen se čeká, která převáží. Gab? Minds? Vidme? Blankchat? Nebo snad Vkontakte?

Poslední službu uvádím záměrně. Je to smutný paradox doby. Sociální síť „totalitního státu“, autoritářského, putinovského Ruska, kterého se máme obávat. A přitom je vlastně svobodnější než například Facebook nebo Twitter v Německu. Tedy v nejrozvinutější evropské zemi. Zvláštní...

Vracíme se do doby, kdy si musíme dávat pozor „na pusu“? Budeme se bát znovu projevit svůj názor?

Nevracíme. Už v ní nějaký čas jsme. Je s podivem, jak je vůbec možné ve státě, který má nepřípustnost cenzury zakotvenou přímo v Ústavě, tyto praktiky zavádět a tolerovat. Obzvláště nepochopitelné je pak to radostné nadšení některých lidí, kteří návrat cenzury vítají. Dost často jde, tedy kromě skupinky známých multikulturně uvědomělých novinářů, o studenty různých humanitních fakult. Ti by se přitom za svobodu slova, základní kámen naší moderní civilizace, měli bít mezi prvními! Ale činí pravý opak, udávají nevhodné knihy, nahlašují nepřijatelné přednášky, blokují profily na Facebooku, přesvědčeni o své pravdě a potřebě zatočit s xenofoby a nácky. Které vidí všude, jakýkoli jiný názor než multikulturní získává okamžitě tyto nálepky a je konec diskuze. S nácky se přeci nediskutuje, no ne asi!

Vzniká tak otázka, zda si výuku na těchto fakultách či konkrétních katedrách v tichosti nepřivlastnila určitá názorová skupinka pro vlastní politické cíle. Studenti mají být seznámeni s fakty, principy, a naučit se samostatně přemýšlet. Místo toho tyto fakulty produkují novodobé politruky s totožným světonázorem, v praxi neuplatnitelné, ale připravené kdykoliv potírat odlišné názory jiných ve jménu Dobra. Vysoké školství, zejména to humanitní, bude asi potřeba po třiceti letech zase znovu odpolitizovat. Týká se to i mnohých veřejných institucí. Jsem docela rád, že působím na technické vysoké škole, kde se tyto jevy zatím moc nevyskytují.

Nedávno také hýbala internetem kauza prodeje dat z Facebooku. Berou lidé varování o nebezpečí sdělování osobních informací dost vážně? Lepšíme se? Nebo jsme stále ještě internetově negramotní?

Internetová anonymita stejně jako internetová bezpečnost jsou obtížně dosažitelné ideály. Je lepší smířit se včas s riziky, která online prostředí obnáší, a udělat maximum, aby se nám vyhnula. Vždyť jen zjištění osobních údajů o internetové protistraně je dnes, stále, otázka jen několika málo minut. Digitální stopa a trocha sociálního inženýrství pak obvykle vede k cíli velmi rychle. Na druhou stranu, existuje několik dost nechvalně známých virtuálních profilů, o jejichž pravé identitě se vedou dohady řádově léta. A nedaří se ji prokazatelně určit. Například proislámský troll El-Mish, grafomanský konspirátor Alan Švejk nebo hate-free posměváček, vystupující jménem facebookové stránky „Stop náboženské i rasové nenávisti“. Kvůli veřejnému schvalování vraždy českých vojáků v Afghánistánu se například o identitu El-Mishe zajímala i vojenská rozvědka, ale pokud vím, tak tento profil dosud identifikován nebyl. Přitom jednoduchým dotazem do Googlu zjistíme, že s touto osobou měla interview Ingrid Romancová, známá aktivistka a někdejší kandidátka do předsednictva Pirátů. Rozvědce to asi uniklo.

Takže internetová anonymita je za určitých podmínek, daných spíš neschopností protistrany, realizovatelná. Takoví lidé se ale stejně musí chovat dlouhodobě poněkud paranoidně, často doslova. Webové domény mají například zaregistrované na smyšlená jména, třeba na adresách městských úřadů, odkazy z internetových diskuzí otevírají zásadně přes několikeré anonymizéry nebo z dočasných IP adres dalšího připojení. Prozrazení své reálné identity, toho se bojí jako čert kříže. Většinou vědí proč. Jsou sice novodobými fantómy digitálního věku, ale díky své neexistující identitě nemá jejich názor ani jejich aktivita velkou váhu. Je to vlastně docela prosté – pokud chci, aby mne někdo vůbec bral vážně, nemohu přeci svou identitu zakrývat. Za svým názorem si musím stát, jako reálná osoba, teprve pak má nějakou relevanci. Takže na internetovou anonymitu, pokud chcete něco prosadit či změnit, zapomeňte radši rovnou.

Tohoto principu jsou si ale dobře vědomi i cenzoři z médií a sociálních sítí. Profily reálných osobností, kterým dal mainstream nálepku kontroverze nebo populismu, jsou pro bagatelní prohřešky nahlašovány a promptně, často i opakovaně rušeny. Bez možnosti obrany. Kdežto třeba iDnesový profil virtuálního mravokárce Karla Trčálka, založený na trvalém vykrádání a parodování článků jiných bloggerů, to díky své názorové konformitě dopracoval až mezi doporučované VIP články. Navzdory minimální čtenosti a popularitě. Přitom kodex bloggera porušuje v podstatě každým svým článkem, kterých je navíc schopen vyplodit i několik za den. Roli zřejmě hraje to, kdo má u cenzora – moderátor či administrátor jsou jen eufemismy – oko.

A toto je přímý důsledek cenzury: nastoluje nerovnost mezi občany. Nerovnost postavení, nerovnost názoru. Situace, kdy dostává loajální provokatér neomezený prostor, zatímco reálně existující občan je rovnou umlčen a bez varování zablokován. Žijeme v informační epoše, a taková bude i její totalita – rovněž informační.