Média řeší „causu Forejt“, Czech press foto vyhrál snímek europoslance Ransdorfa s flekem na košili jen pár hodin před úmrtím. Zdá se, že jsme si nejen zvykli na bulvarizaci, ale že sdělovací prostředky padají stále do hlubší „bažiny“. Jakoby se však zapomnělo na krvavé konflikty na Ukrajině nebo kdesi v centrální Africe a už vůbec na řadu kauz a kauziček, které vyšumí kolem nás. Častou odpovědí je, že to „lidé chtějí“. Jaký na to máte názor?

Nemyslím, že jsem právě vhodným arbitrem pro posuzování úrovně českých médií, protože nevlastním televizi a tisk prakticky nečtu, ale domnívám se, že zatímco v nesvobodných režimech slouží média téměř výlučně politické propagandě, v demokratických společnostech s tržním hospodářstvím je bulvarizace naprosto neodmyslitelnou a zákonitou součástí mediálního světa. Jestliže se například podíváme do českých novin druhé poloviny devatenáctého století určených pro vzdělanou měšťanskou vrstvu, snadno zjistíme, že obsahují typ zpráv, které by svojí senzacechtivostí a morbidností zahanbily i ten nejvyhrocenější současný bulvár. Tehdejší žurnalisté, kteří byli zpravidla literárně zdatnější než ti dnešní, navíc dokázali své historky zahalit do působivého romantického či hororového hávu, jenž úspěšně kompenzoval absenci obrazu. Mediální život v Paříži třicátých či čtyřicátých let devatenáctého století tak, jak ho popisuje ve svých románech Balzac, se svojí agresivitou, účelovostí, marnivostí a prolhaností nijak nelišil od současného stavu. To, že se občas našli publicisté typu Čapka, Poláčka nebo Peroutky, zakrývá pravou povahu sdělovacích prostředků prakticky od vynálezu knihtisku, jíž je do značné míry účelové šíření negativních emocí a parazitování na pokleslých a nepřiznávaných sklonech široké veřejnosti.
Tradiční lidová karnevalová kultura, kterou studoval například Bachtin, byla často vulgární, provokativní, nechutná a krutá. Nyní prostoupila elektronická média a ovládá veřejný prostor. Moderní média nemohla zapadnout do bažiny, protože se v ní zrodila a je to jejich živná půda. Nikdy nečekejme od médií, že vyřeší jakýkoliv zásadní nebo důležitý veřejný problém. Rozchází se to se smyslem jejich existence.

Ani politické garnitury nepřipívají k otevřené společnosti. Na protivníky se otevírají kauzy, ale vlastní se zakopávají pod koberec. Je už i politika, tedy služba lidem, vlastně bažina?

Politika není bažina, ale aréna. Vstupují do ní lidé, kteří chtějí uspokojit své ambice, superego či sebelásku a získat moc rozhodovat o jiných lidech. Nevěnují se politice z altruistických pohnutek, i když to rádi říkají, protože to by odjeli léčit malomocné do Konga a neseděli by ve správních radách. Jestliže se najde naivní jedinec, který nepochopil tuto elementární zákonitost politického života a domnívá se, že politika představuje službu veřejnosti, je od počátku vážně znevýhodněn. Vazba a loajalita vůči určitým hodnotám a idejím mu brání v potřebné názorové flexibilitě a pragmatickém oportunismu, který se od úspěšných politiků očekává. Takový člověk se buď poučí a přizpůsobí, nebo je na počátku své politické dráhy vyřazen. Principiální politik je oxymóron. Na raně středověkém Islandu představoval jedinou ústřední výkonnou moc sněm svobodných mužů – alting – vybavený zákonodárnými a soudními pravomocemi, který se scházel každý rok po dva týdny v době kolem letního slunovratu na pláni u řeky Öxará. Pro uspokojení politických potřeb dané společnosti to naprosto postačovalo.

Politici přemýšlí v řádech čtyř nebo pěti roků podle funkce doby zvolení. Poté může být potopa. Jaký je to pak třeba rozdíl s „osvíceným panovníkem“, který zastupuje vládnoucí dynastii. Někteří diktátoři si rovněž hrají na dynastie, ať již je to v Severní Koreji, nebo třeba v Sýrii. Je podle vás dynastie a onen panovník v delším časovém výhledu pro určitý stát „lepší“, i když třeba bude poněkud „na štíru“ s demokracií, nebo to máme zkoušet znovu a znovu?

Záleží samozřejmě na konkrétní společnosti, jejích potřebách, charakteru, kultuře a historických zkušenostech. Nástup modernity byl ve většině západních zemí spjat s působením silné a charizmatické osobnosti s autoritářskými sklony, která měla ve svém počínání často k demokratickému ideálu daleko. Co by byla Francie bez Napoleona, Anglie bez Cromwella nebo Německo bez Bismarcka, k němuž má mimochodem Abraham Lincoln mnohem blíže, než se obecně přiznává? Pod ochranu silné autority se uchylují společnosti, které čelí vážné hrozbě či výzvě nebo potřebují vyléčit z bolestivého historického traumatu. Nelze proto bezmyšlenkovitě přenášet demokratický model existující v postmoderním a konzumním Západě do komunit, které se nalézají před zásadně odlišnými rozvojovými nebo modernizačními úkoly. Evropský kontinent byl před Velkou francouzskou revolucí zvyklý na značnou rozmanitost lokálních politických systémů a uspořádání a toleroval je jako výraz místní svébytnosti. Myslím, že to byl střet mezi demokraciemi a diktaturami probíhající prakticky během celého dvacátého století, který způsobil, že se na Západě prosadil moralizující a pseudonáboženský étos „vývozu demokracie“. Během studené války šlo o pochopitelný a občas i efektivní nástroj boje s expandujícími totalitními režimy, ale jeho aplikace po roce 1989 má v mnoha případech destruktivní následky, jak by o tom mohli vyprávět obyvatelé severní Afriky a Blízkého východu. Zrod moderní demokracie pravděpodobně historicky souvisí s přechodem od společnosti statusu, v níž se sociální uznání získává automatickým přidělením příslušné společenské role, ke společnosti kontraktu, ve které musí jedinec o uznání a respekt tvrdě bojovat prostřednictvím výhodného kontraktu, tedy profesního uplatnění. Vzhledem k tomu, že atraktivních kontraktů je vždy méně než zájemců, je moderní průmyslová společnost permanentně ohrožena epidemií frustrace sociálně neuspokojených a marginalizovaných lidí. Demokracie je jediný politický systém v dějinách, který zohledňuje v plné míře politický hlas všech občanů bez ohledu na jejich původ, profesi, postavení či bohatství, a tím se snaží kompenzovat případný neúspěch při hledání vhodného kontraktu. Vytrhávat demokracii z tohoto velmi specifického historického a ekonomického kontextu a snažit se ji implementovat v odlišném sociokulturním prostředí je kontraproduktivní.

Turecko by se rádo dostalo do Evropy, ale na druhé straně se chce etablovat jako novodobá Osmanská říše a soutěžit s Persií. Vrací se podle vás v některých regionech doba před sekularizací? Kemal Atatürk by se dnes z „panovníka“ Erdogana jistě zhrozil.

Poté, kdy začala Osmanská říše v raném novověku stagnovat a ze vztahu mezi Západem a islámem se v osmnáctém století vytrácela – dočasně – nesmiřitelná náboženská rivalita, existovala možnost, že budou oba civilizační okruhy postupovat k modernitě obdobnou cestou. Na Západě se prosadila sekularizace a ideologickou prázdnotu po ustupujícím náboženství vyplnil nacionalismus. Tradiční společenské vazby byly přetrhány a zcela se uvolnil lidský kreativní potenciál. Nové technologie radikálně změnily podmínky naší materiální existence. V islámském světě k analogickému procesu navzdory působení mnohých reformátorů nedošlo. Dnes se příliš nedoceňuje, jaké obrovské a brutální úsilí vynaložil zmíněný Mustafa Kemal Atatürk během své snahy o modernizaci země. Americký novinář John Gunther, který se s ním osobně setkal, prohlásil, že stojí nad všemi diktátory a že ve srovnání s ním byl údajně Hitler „pouhým holobrádkem“ a Mussolini „navoněným dandy“. Přesto se nyní zdá, že z dlouhodobého hlediska Mustafa Kemal Atatürk neuspěl. Osobně si myslím, že opětovný příklon k islámu a jeho radikalizace představuje v zásadě panickou reakci na požadavky, nároky a odpovědnost moderního světa. Je to infantilní a pseudoromantický únik do zdánlivého bezpečí a bezčasí archaické náboženské imaginace, která jedince zbaví nutnosti čelit chaosu a nevyzpytatelnosti moderní doby. Za éry arabského nacionalismu si společnosti Blízkého východu a severní Afriky budovaly osobnost a výraz, který začínal být kompatibilní s moderní sekulární civilizací. Poté však přišel náhlý psychický kolaps a regres.

Někdo říká, že euroatlantická aliance „mele z posledního“ a přichází období indo-pacifické oblasti. Evropa a USA se podle Hynka Kmoníčka snaží Asii uzbrojit, což má však jen odkladný účinek. Její největší devizou by měla zůstat historie a kultura. Jak to, prosím, vidíte vy?

Myslím, že bychom na podobnou možnost a rétoriku neměli vůbec přistupovat. Vzestup indo-pacifického regionu nemusí znamenat úpadek Západu. Až do průmyslové revoluce se těžiště ekonomické a politické moci Eurasie nacházelo na Východě, což nijak nezabránilo západní společnosti v impozantním a všestranném rozvoji. Představa, že se náš kontinent změní v gigantické zanedbané Benátky, historický skanzen připomínající zašlou slávu, který budou se směsicí pocitu nadřazenosti, arogance a soucitu navštěvovat zámožní turisté z Asie, mě neláká. Historie a kultura samy o sobě nic neznamenají a nemohou být žádnou devízou, pokud nechceme skončit jako starý Egypt nebo zarostlá mayská města v pralese. To, co je důležité, jsou svobodní, činorodí, podnikaví a vynalézaví jedinci, z jejichž aktivity se rodí to, co zpětně a s respektem označujeme jako „velkou kulturu či slavnou historii“. Navíc se domnívám, že úpadek a rezignace Západu by znamenaly ztrátu pro celé lidstvo, protože navzdory veškeré vzdělanosti a „moudrosti“ Východu se právě na Západě zrodila zvláštní konfigurace idejí, z níž vzešla modernita, kterou chápu jako emancipaci a plné využití celého lidského potenciálu. Byl to Západ, kdo prolomil ve jménu humanismu a osvícenství svazující moc a tyranii tradice. Jestliže by Západ padl, nezavládla by opět všeobecná průměrnost a stagnace? Nevrátily by se bludné cykly neustálého civilizačního vzestupu a úpadku?