Měly by dnešní mladou generaci ještě zajímat události z let 1938 až 1945, které na dlouho ovlivnily vztah Čechů k Němcům?

Zajímat by je to mělo, ale mám obavy, že ve školách se o tom moc nenaučí. A pokud nejsou tak zvídaví třeba jako můj vnuk, který si to vyhledává na internetu, tak o tom moc nevědí. Pomalu nevědí ani, kdo byla paní Horáková, což je o něco čerstvější. Vědět by to měli hlavně proto, aby chápali, proč část starší generace, která vymírá, má vůči Němcům z pochopitelných důvodů nevraživý vztah. Ale měli by vědět i to, co předcházelo, protože si nemyslím, že v první republice se politická moc v této zemi chovala k sudetským Němcům vstřícně. Přitom obývali velkou část pohraničí, zvelebovali tu oblast po staletí, kultivovali ji a přinášeli tomuto společenství nemálo dobrého. Určitě to byla významná entita, druhá nejpočetnější na českém území. Po válce se to zvrhlo k tomu, že jsme je vyhnali. Dodnes nechápu, i když vím, že šlo o politické důvody, proč bylo tolik Sudeťáků vyhnáno ze své vlasti, protože Čechy byly jejich vlastí. Proto by měli mladí vědět i to, co bylo před rokem 1938.

Ale tomu, že sudetští Němci museli opustit své domovy, předcházela druhá světová válka a mnichovská dohoda, na jejímž základě muselo Československo se souhlasem západních mocností postoupit své pohraničí Německu. Copak vyhnání Čechů odtamtud do vnitrozemí lze při exkurzi do historie přejít?

My to všechno házíme na Angličany a Francouze. Samozřejmě od nich byla podlost podepsat mnichovskou dohodu s Hitlerem. Ale přitom sám prezident Beneš tehdy vyzval ministerského předsedu a všechny předběhli tím, že Německu pohraničí nabídli. A jestliže ustoupíte jednou, tak pak už ustupujete pořád, jak se také ukázalo. A Beneš tuhle zemi opustil, její obyvatele tu nechal. Přitom ale dodnes valná většina našich občanů považuje za zrádce prezidenta Háchu. Ne! Hácha byl tragická osoba. Byl to soudce Nejvyššího soudu a ze své funkce, když prezident doslova práskl do bot, tak v kontinuitě ve vztahu k druhé republice to odskákal. A nakonec ho jako velice starého pána nechali umřít ve vězení. Dodnes se ale nikdo nevzrušuje obdobnou rolí, daleko aktivnější než u pana Háchy, jakéhosi prezidenta Svobody a prezidenta Husáka, kteří byli v podstatě vazaly Moskvy a vlastně sloužili okupační moci, která tu byla, a dodávali zdání tomu, že jsme nezávislí. Nejde jen o období 1938 až 1945, ale i o to, co tomu předcházelo a co následuje. To by měli mladí také vědět. Měli by se o to zajímat a měli bychom je to učit. Když neznáte svou minulost, tak nic nevíte o své budoucnosti.

Pro tu pozdější událost používají naši západní sousedé termín vyhnání a v posledních letech bývá i u nás zmiňována častěji než vyhnání Čechů. Možná to byl můj subjektivní pocit, ale připadalo mi, že média připomínají více události z Postoloprt na Lounsku či z návrší Švédské šance nedaleko Přerova, aniž chci snižovat jejich tragičnost, než vyhlazení Lidic, Ležáků a dalších míst německými okupanty. Co si o tomto trendu myslíte?

Pro mě jsou události v roce 1945 opravdu vyhnání. Navíc dramatické, vraždění, znásilňování, ukradení majetku. I kdyby se provinili, tak z jakého titulu jim zabírali majetek, který by měl být nedotknutelný? A ten majetek – statky, různá hospodářství, fabriky – vznikal po dlouhou dobu. Neukradli to, neobohatili se za války. To bylo zvěrstvo. Začali jsme se chovat stejně jako Němci, kteří zabírali majetek Židům a kdekomu. Jako kluk jsem po válce žil v Sudetech, jak v Jizerských, tak v Orlických horách, tak vím od Čechů či přeživších Sudeťáků, od těch pár, co tam zůstali, že i oni nesnášeli Hitlera. Žily tam tři kultury v symbióze. Někdy se trkaly, strkaly, ale žily v symbióze. Samozřejmě že to zavinil Hitler, bezesporu. Mechanismus spustil Hitler, který nás „zbavil“ Židů, následně jsme se my pustili do Sudeťáků. Myslíte, že nějaký sudetský sedlák nebo dřevorubec někde v Krkonoších byl nadšený Hitlerem, když mu sebral syna a poslal ho válčit někam ke Stalingradu, kde zařval? I oni se báli Hitlera. Až na pár hajlujících Sudeťáků a šílenců, v těch menších místech to nebylo tak dramatické, občas někdo sice udával, ale lidé tam nadále žili pospolu.