Velká Británie (a nejen ona) čelí teroristickým útoků. Britská premiéra Teresa Mayová nyní přiznala, že Británie byla k extremistickým názorům až moc tolerantní a je pro tvrdší postup proti domácím radikálům. Co si o tom myslíte vy?

Máme jako Evropa zvláštní schopnost, že dokud vybuchovaly bomby v Bagdádu, Islámábádu, v Kábulu a byly tam stovky mrtvých, měli jsme pocit, že je to hodně daleko a nám se nic podobného nemůže stát. Jak se ale svět zmenšuje a globalizuje, přináší to i věci, které nepřinášejí dobro a pokrok, ale zlo. To, že jsou teď útoky v Evropě a budou nepochybně pokračovat – protože individuálnímu teroru se dá zabránit jen velmi obtížně – určitě není pro bezpečnostní experty překvapením.

Všechny indicie nasvědčovaly tomu, že dříve nebo později toto přeskočí do zemí, kde jsou muslimské komunity silné. Když je někde muslimská komunita silná, je jasné, že nějaké procento z ní bude radikální. Tady to britská premiérka vidí úplně jasně. Útoky ve Francii a v Belgii vedly k podobným opatřením. Najednou se úřady začaly více věnovat imámům, kteří islám využívají v podstatě jako palivo pro násilí. Je otázka, nakolik jsme schopní dopředu vytipovat ty, kteří chtějí něco udělat.

Nicméně model, jak s tím bojovat, existuje, i když také není stoprocentně úspěšný. Izrael dlouhodobě přežívá na nepřátelské půdě obklopen sousedy, kteří – kdyby nebyl opatrný – ho zničí s velkou chutí. Používá metody, které nejsou u části veřejnosti v Evropě oblíbené. Když terorista zaútočí s nožem či s pistolí, tak následuje odveta nejen vůči němu, ale i vůči místu, kde bydlí. Nejbezpečnějším způsobem je odradit tu komunitu, aby mezi sebou schovávala někoho, kdo něco takového chystá.

K tomu Izraeli má Evropa ještě daleko...

Je ale na cestě do toho stavu.

To ano. Myslel jsem ale k těm opatřením...

Izrael máme jako vzor. Tam bychom se měli učit.

Souhlasíme s těmito slovy britské premiérky. Ale neřeknou si zvláště příbuzní obětí teroristických útoků, že přicházejí pozdě?

Přicházejí pozdě. Žádný politik nedělá rád radikální opatření dřív, než až má pocit, že jsou nezbytně nutná. Dokud by ten problém nebyl ve stádiu v jakém je, těžko by se pro něj asi hledala podpora ve společnosti. Před pěti lety velká část společnosti a politiků v západní Evropě kritizovala Izrael, že nedodržuje lidská práva Palestinců. Což je sice úctyhodná hodnota, ale na druhou stranu, když lidé, kterých práva hájíte, mezi sebou schovávají ty, kteří nemají žádnou úctu k životu, a to ani dětí – což bylo i teď v Londýně – tak se sami zbavují práv, která máme hájit.

Musím z vlastní zkušenosti říci, že i mně se za pět let posunuly názory...

Je to logické. Pokud se člověk necítí ohrožený, tak v něm převažují tolerantní rysy, které každý má v sobě obsažené. Když se cítí ohrožený, tak nastupuje to, co máme v sobě naprogramované, že bráníme sebe i své blízké.

Bude potřeba změnit v boji proti terorismu i některé zákony v těch zemích, ve smyslu možnosti i preventivního zásahu proti potenciálním teroristům? Několikrát se například stalo, že budoucí atentátník byl v hledáčku policie a tajných služeb. Aniž by proti němu zasáhli. Možná, že ani nemohli, protože nestačilo jen podezření k zásahu policie...

Pravděpodobně nějaká taková úvaha bude muset proběhnout. Byl to i problém útoků na letišti v Bruselu. Ti lidé byli mezi sledovanou komunitou, ale policie se necítila jistá v kramflecích, že má dostatek důkazů, takže včas nezasáhla. Bála se třeba, že soudy nevyhoví požadavku na domovní prohlídku. V Belgii to bylo totiž tak, že soudy nepovolovaly domovní prohlídky v noci, protože to omezuje práva těch, u kterých se dělají. To je sice pravda, na druhou stranu jsou domovní prohlídky v noci nejúčinnější.

Raději se vraťme k nám domů, kde takovéto problémy naštěstí nemáme.  V minulých týdnech proběhla vládní krize, která skončila odchodem Andreje Babiše z vlády. Podle průzkumů to však preferencemi příliš nezamávalo, ANO stále výrazně vede, naopak ČSSD klesá. Proč tomu tak je?

Vládní krize proběhla tak blízko k volbám, že pokud to měl být od premiéra zásadní signál, že s některými věcmi nesouhlasí, přišel pozdě. Navíc koalici tvořila vítězná strana, což byla ČSSD. Takže pro část voličů tyto kroky vypadaly nedůvěryhodně, jakkoliv hlavní důvody, proč toto rozhodnutí padlo zrovna teď, ví asi jen pan premiér. Myslím ale, že lidé mají i z televize konfliktů dost. Když někdo zvolí konfrontační tón poté, co dvacet let v politice vystupuje naprosto nekonfrontačně, je otázka, jestli noví voliči, kteří případně přijdou, můžou vyvážit voliče, kteří odejdou. Ale to je otázka na sociální demokracii.

Není výsledkem vládní krize fakt, že ANO sice preference neztratilo a možná vyhraje volby, ale ztratilo koaliční potenciál?

Podívejme se na některé volby nazpátek. Třeba na vyhrocenou rétoriku z voleb v roce 1998. ODS a ČSSD tvrdily, že spolu nikdy po volbách nebudou spolupracovat, aby pak udělaly největší politický byznys v zemi od převratu a rozdělily si zemi na čtyři roky opoziční smlouvou. To, že teď téměř všichni tvrdí, že nebudou po volbách spolupracovat s Andrejem Babišem a s ANO, je součást předvolební strategie. Nepochybně po volbách budou s vítězem jednat všichni, kdo se chtějí podílet na vládě, a to připusťme, že až na výjimky budou všichni, kdo se do parlamentu dostanou.

Asi až na Miroslava Kalouska. U něj si spolupráci s Andrejem Babišem nedovedu představit...

Vzájemná animozita je u nich asi největší. Zároveň jsem to pochopil tak, že je to osobní. Klidně se tedy může stát, že ANO a TOP 09 bez Kalouska a Babiše... Nevím, to je otázka na ně. Ale tam je to asi nejméně pravděpodobné.