Opět jsme oslavili výročí 17. listopadu. V jakém stavu je naše demokracie a do jaké míry jsme se za poslední dobu přiblížili či nepřiblížili k tomu, o čem jsme snili po roce 1990? Někteří vidí ohrožení demokracie v Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi. Sám Andrej Babiš tvrdí, že právě on chce realizovat to, o čem jsme tenkrát snili: Fungující ekonomika, úspěšné rodinné firmy, infrastruktura, fungující státní správa… Co je spíše pravda? 

Myslím, že se hodně liší to, o čem snil pan Babiš a jeho soukmenovci a ti, které bych nazvala „normálními lidmi“, tedy lidé, kteří nepožívali žádných výhod komunistického režimu, zejména těch, které vyplývaly z členství v komunistické straně. Komunistům typu pana Babiše bylo zřejmé, že se ekonomické možnosti tzv. komunismu vyčerpaly. Uznávám, že řada z nich byli kreativní lidé, kteří se prostě chtěli seberealizovat, a to za jakoukoliv cenu. Většina lidí však takovou cenu nebyla ochotna platit – a ti byli biti. Přitom už toho nefunkčního poklonkování měli všichni taky dost. Podle psychologů je jednoznačně jasné, co činí člověka šťastným: je to osobní naplnění a možnost rozvinutí svého potenciálu tak, aby každý skutečně byl tím, kým může být. Fungující ekonomika, úspěšné rodinné firmy, infrastruktura, fungující státní správa je DŮSLEDKEM osobního rozvoje jednotlivých lidí.

Protože – a i moje osobní zkušenosti jsou jednoznačně takové – když lidé dostanou šanci, skutečnou šanci, začnou spontánně věci opravovat a vylepšovat, ať jsou popeláři, matky v domácnosti nebo přednostové vědeckých ústavů. Osobní naplnění je největší „droga štěstí“. Pan Babiš toto vůbec nechápe. Zaměňuje důsledek za příčinu. K tomu, aby vůbec pochopil, jaké nefunkční pitomosti tvrdí, mu totiž schází jedna naprosto základní vlastnost – totiž elementární bezzásluhová úcta k lidem. Jeho plán nemůže vyjít ani v případě, že by se třeba na Mácháči objevil bezedný vrt ropy a finance by přestaly být problém.

Pokusím se to zformulovat ještě jinak: Mnoho lidí si to samozřejmě neuvědomovalo, respektive nebylo schopno to artikulovat, ale pod pojmem „pád komunistického režimu“ jsme si představovali osobní svobodu a lidskou důstojnost, bez ohledu na stranickou knížku. V tomto směru jsme si – troufám si říci, že jsem schopná to kvalifikovaně posoudit – pohoršili. A to právě následkem existence lidí, jako je pan Babiš a všichni ti, kteří mu připravili cestu k moci. 

Babiš, který je v tuto chvíli nejsilnějším politikem, zmiňuje jen okrajově, v podstatě vůbec, v souvislosti se sny a realitou po roce 1989, Václava Havla. Akcentuje již zmíněné praktické, hmotně zaměřené záležitosti. Je to tak, že český národ se nyní již, s prominutím, „vyprdnul“ na Václava Havla, jeho představy o lepším světě, o šíření globálního dobra…? A jde mu nyní o „babišovsky“ praktické zajištění fungování státu? 

Pan Babiš není filozof – čímž, aby bylo jasno, netvrdím, že Václav Havel byl. Rozhodně však měl k filozofii blíže než pan Babiš, který vůbec netuší, co to je. Netuší, že filozofie dává návod na praktické uchopení reality, dává tomuto úchopu obsah. Vůbec se zde nechci vyjadřovat k nějakému „globálnímu dobru“ či k „lepšímu světu“, ale dovolím si předestřít vlastní myšlenky.

To, co naprosto zásadně podcenil Václav Havel, byla oprávněná touha lidí po elementárním komfortu. Prostě toho stálého shánění hajzlpapíru, menstruačních vložek, banánů před Vánocemi, auta jako celoživotního majetku, nemožnosti slušného bydlení, toho měli už všichni dost. Myslím si, ba jsem o tom přesvědčena, že je oprávněná touha každého člověka bydlet v pěkném a zdravotně nezávadném bytě s hezkým vybavením, moci se za svůj plat slušně obléknout a normálně najíst. To obracení každé koruny je nesmírně únavné, vyčerpávající a ducha ubíjející. Václav Havel finančně nikdy zásadním způsobem nestrádal a tyto elementární potřeby lidí nechápal.

Já mám na to jiný pohled. Jsem ráda za takzvaně „konzumní společnost“, která pomocí nejrůznějších supermarketů tuto potřebu lidí zasytí. Samozřejmě, mnoho lidí nadává, jak se plýtvá, že lidi si kupují více věcí, než potřebují, neváží si jich a tak dále. Ale to přejde. Ten hlad po základních jistotách střechy nad hlavou a elementární ne-bídy ještě není zasycen. Pokusím se to vyložit ještě jinak: Mám ráda takzvané „venkovské romány“ 19. století. Jindřicha Šimona Baara, Václava Beneše Třebízského, ale i Boženu Němcovou, Vlastu Pittnerovou, nebo „Na statku a v chaloupce“ od Hálka. Jsou to velmi dobré sociologické studie 19. století. Když si uvědomíte, že ještě před nějakými sto padesáti lety – tedy v generaci mých prarodičů, tedy opět v čase, do kterého „dohlédneme“ – pracovala děvečka celý rok na to, aby od selky dostala na dvě sukně, vidíme ten obrovský hlad po materiálním zabezpečení jako oprávněný.

Ovšem to, že tato bída byla (ale ona bohužel nebyla – viz např. problematika exekucí) zasycena, neznamená, že tady je možno pouze na „babišovském“ základě vybudovat funkční stát. Opak je pravdou. 

Pravicoví politici tvrdí, že se nyní máme nejlépe v historii naší země. Do jaké míry je to pravda? A co by nová vláda měla udělat pro sociálně slabé skupiny obyvatel? Kterým skupinám se dnes žije těžko? 

Ať už jdou takzvaně pravicoví politici skutečně někam. Říkám „takzvaně“ pravicoví politici, protože ti, kteří se v ČR za pravici považují, ve skutečnosti vůbec žádnou pravicí nejsou. Pravice dbá především na právo a spravedlnost. To je naší pravici – a to zejména ODS, a to bohužel již od jejího vzniku – naprosto šumák. Pro všechny tzv. pravicové politiky je právo něco, co brání ekonomice. Tito pánové chyběli již v první hodině na právech, kde se probírá, co to vlastně právo je – právo je způsob organizování společnosti. Právo se vyvinulo evolučně za účelem lepšího fungování společnosti, pro zlepšení „fitness“ jak jedinců v této společnosti, tak společnosti jako celku. Pokud funguje právo a obecná spravedlnost, žije se všem lépe, i těm sociálně nejslabším. Což je moje odpověď na otázku, „co by vláda měla dělat pro sociálně nejslabší“. Držet se spravedlnosti, prosím! 

Ještě bych ráda řekla pár slov k tomu „mít se nejlépe“. Abychom mohli toto zhodnotit, musíme se zamyslet nad tím, co jsou skutečné potřeby lidí. Ty definoval známý psycholog Maslow jako tzv. Maslowovu pyramidu potřeb. Jako základní potřeby byly uznávány nejdříve ty uspokojující fyziologické potřeby, jako jsou hlad a žízeň, na druhém stupni je potřeba bezpečí a na třetím stupni je údajně potřeba být přijímán, někam patřit – a také potřeba lásky, případně se rozmnožovat. Tyto potřeby jsou skutečně v současné době uspokojovány nejlépe, jak kdy v historii byly. Jenže soudruzi takzvaní pravičáci zapomněli, že věda poněkud pokročila a zjistila, že toto uspořádání potřeb není správné. Při jeho aplikaci totiž nelze vysvětlit skutečné pohnutky v životě lidí, nelze vysvětlit jejich činy. Pokud by toto uspořádání platilo, nikdy nevysvětlíme, jak byl možný vznik uměleckých děl v koncentračních táborech, jak je možné hrdinství vojáků obětujících dobrovolně a vědomě svůj život pro zlepšení postavení jejich druhů.

Poslední výzkumy ukazují, že pokud jsou ty nejzákladnější potřeby uspokojeny úplně elementárním způsobem, velmi rychle – a nepředvídatelně – se dostavují potřeby další, a to dokonce takové, které v Maslowově pyramidě vůbec nejsou zmíněny. Např. po celé planetě, bez ohledu na to, v jaké civilizaci se nacházíte, lidé nesmírně silně pociťují touhu po spravedlnosti a jsou ochotni pro dosažení spravedlnosti ledasco obětovat. To platí nejen u nás, ale svědčí o tom např. i řada historek sepsaných v mojí převelice oblíbené knížce našeho předního entomologa a vedoucího výzkumné stanice na Papui Nové Guinei prof. Novotného, která nese název „Papuánské polopravdy“. Touhu po spravedlnosti sdílíme s amazonskými indiány, s Papuánci, kteří žijí takřka v době kamenné, stejně jako s burzovními makléři z Wall Streetu  – ano, i oni po ní touží, protože jinak totiž by byl trh neregulovatelný a mohli by si všichni dát sekerkami do hlavy rovnou. 

Takže, abych se vrátila k výše položené otázce, s tím „nejlíp“ jsou naši pseudopravičáci vedle jak ta jedle. Anebo jinak – pokud má být toto „nejlíp“, tak to jsme na tom hodně, opravdu hodně uboze a dotyční by se měli jít schovat za buk a nevystrkovat ani nos. 

Opět se hovoří o orientaci naší země „na Východ“ nebo „na Západ“. Příznivci EU se děsí referenda, které by dle ANO nemělo postihnout otázku setrvání v EU, ale nemusí to být konečný postoj. Okamura či KSČM se tomu vůbec nebrání. A Okamurova SPD, jejíž většina poslanců se pozitivně dívá na Putina, nejspíše obsadí funkci šéfa bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny. Jak se na obě záležitosti díváte? 

Na tyto záležitosti je potřeba se podívat s odstupem. Já jsem si jej teď dopřála – byla jsem tři týdny v Nepálu, capkala jsem si tam pod Himálajem cestou necestou a musím říci, že mi tento odstup skutečně pomohl. Především mi pomohl úplně odmítnout tady toto rozdělování „Východu“ a „Západu“, a to zejména v evropském slova smyslu. Když jsem si při pohledu na osmitisícovky vzpomněla na to, jak si EU hraje na „Západ“, musela jsem se dát do smíchu. Protože co udělalo „Západ“ skutečně „Západem“? Byla to lidská kreativita. To, čemu se říká „síla ducha“. A ta v regionu, který si pošetile říká „Západ“, začíná scházet, respektive, je uměle byrokraticky potlačována.

Ovšem právě tato kreativita je pravou podstatou lidství, přičemž je to právě ona, která přináší ekonomické bohatství jako svůj vedlejší produkt. Vytryskne znovu a znovu – někde... Možná v Rusku, možná v Jižní Americe... Kde ale kreativita nevytryskne zcela určitě, je současná EU a islámské státy, které mají její potlačování přímo v základech své ideologie. Takže se oprostěme od nějakých referend, pseudoreferend, plácání úvah, jestli Putin ano, nebo ne... – když řekneme, že ne – fakt ho trefí? Má vůbec smysl se takovou otázkou, jejíž řešení vůbec nemůžeme ovlivnit, zabývat?

A definujme znovu, co chceme: Chceme svobodu ducha, svobodu duše, chceme prostředí, které nám umožní radovat se ze života, vytvářet jej a ovlivňovat jej účinným způsobem. To je to, co chci já a co dle mého názoru chce naprostá většina lidí, i když si to možná takto neuvědomuje. A co se týká výše zmiňovaných subjektů, ať se laskavě přeorientují na to, jak dosáhnout těchto hodnot – jinak totiž ta „referenda“ jsou jen mlácením prázdné slámy... 

Byl to také Okamura, kdo nedávno vyzval ke změně statusu veřejnoprávních médií České televize a Českého rozhlasu. Je pravdou, že zejména ČT je kritizována za stranění některým politikům a špinění jiných. Zemanova kancelář si na ni stěžuje často. Kritizován je i např. výběr hostů do pořadů Václava Moravce. Oproti tomu zastánci ČT tvrdí, že jakákoliv podobná změna by ohrozila naši demokracii. Jak hodnotit práci ČT a ČRo? Je třeba přistupovat ke změnám? 

Na danou problematiku se podívejme z dvojího hlediska: 

A) otázky zákonného postavení 

B) z hlediska výsledků práce 

Ad A) Kdo tvrdí, že „veřejnoprávní“ znamená „na politickém rozložení sil nezávislý“, nechť si dá studený obkládek na hlavu, pozře aspirin a zapije jej slivovicí. Nic jiného mu nepomůže. Ředitelé těchto tzv. „veřejnoprávních“ médií jsou samozřejmě – a přímo ze zákona – dosazováni na základě (byť i zprostředkovaně) rozložení politické moci v Parlamentu. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, jakož i rozhlasová a televizní rada – totéž. Tedy obě tzv. „veřejnoprávní“ média jsou ve skutečnosti POLITICKÝMI NÁSTROJI, které jsou ovládány politickými elitami vždy minulého období. Protože samozřejmě lidé, kteří mají zásadní vliv na chod těchto médií jsou ve funkci v době, kdy ti, kteří je do funkcí jmenovali, již nejsou u moci. Což je například dnešní situace. Proto taky činnost zejména České televize vypadá, jako kdyby ji ovládala tlupa schizofreniků. Svým způsobem to je i pravda, protože o dnešní situaci rozhodují muži a ženy minulosti. Výsledek je ta směšnost, které jsme každodenními svědky. Z tohoto hlediska fandím Babišovým médiím, protože tam to je alespoň jasné: Dnes je u moci vlastník těchto médií, tak se píše z hlediska toho, kdo je u moci. Schizofrenní posun se nekoná.

Čímž jsem zhodnotila i to ad B) – tzv. veřejnoprávní média pracují v MINULOSTI. 

Např. Václav Moravec udělal ze svých „otázek“ v podstatě pořad „Chcete být milionářem“ na politická témata, ovšem bez těch finančních bonusů. Zkouší vybrané subjekty ze znalosti politických báchorek z minulosti... 

Pokud se chceme dobrat nějakého zlepšení – a to, předpokládám, chceme – je dle mého názoru potřeba udělat naprosto brutálně zásadní reformy v obou médiích. Především je potřeba je napojit přímo na státní rozpočet, zrušit koncesionářské poplatky a rozhlas i televizi dát pod ekonomickou supervizi Nejvyššího kontrolního úřadu – a to velice tvrdou. Ředitelé by i nadále měli být „dosazováni“ politickými nástroji, ovšem daleko diverzifikovanějšími. Tedy na jejich jmenování by se mělo podílet daleko více subjektů než dnes. Tito ředitelé by měli být v zásadě pouze ekonomickými řediteli-manažery. O rámci obsahového vysílání by měla rozhodovat Rada, ovšem ve zcela jiném složení, ve zcela jiném uspořádání a se zcela jinými pravomocemi. V dnešní poloze jsou Rady bezzubými politickými přisluhovači... 

Snad jen na závěr: Přestože s Českým rozhlasem mám já osobně nepoměrně horší zkušenosti než s Česku televizí, myslím, si, že tam je možno řešit situaci v rámci zachování tzv. „veřejnoprávního“ statusu. U České televize bych si velmi dobře dovedla představit i privatizaci. Ovšem ráda bych podotkla jedno: Česká televize již z velké části privatizována je, totiž svými vlastními zaměstnanci. Jen se tomu v normálním světě říká nikoliv privatizace, ale vytunelování. 

Do boje o Hrad vpadl Mirek Topolánek. Okamžitě začaly klesat sázkové indexy dalších kandidátů, Michal Horáček se propadl v měření pravděpodobnosti vítězství již pod něj. Topolánek je nyní dle sázkových kanceláří na třetím místě. Má šanci uspět? Co soudíte o něm jakožto osobě, o jeho politické historii? Pomůže Miloši Zemanovi tím, že zastíní dlouhodobě se propadajícího Jiřího Drahoše, o kterém i „kavárna“ tvrdí, že je „želé II“? Nebo je nutné se bát toho, kdo „Topola“ do boje vyslal? 

Nad kandidaturou Mirka Topolánka na úřad prezidenta se mi doslova a do písmene „zvedl kufr“. Stravování v nepálských vesničkách a pití vody z místních potoků jsem přežila naprosto bez úhony, ale když jsem se ještě v Káthmándú dozvěděla tuhle zprávu, bylo to na živočišné uhlí a endiaron. Jestli totiž někdo vnesl do české politiky manýry, které přivedly k moci Andreje Babiše a polokriminální živly, tak to byl právě Mirek Topolánek. Ano, já vím – skalní a bývalí členové ODS hýkají nad jeho kandidaturou blahem... A najednou je zapomenuta kauza Promopro, kauza Čunek, která přivedla na českou scénu justiční mafii, katarský princ, v neposlední řadě též kšeftování s granty a s dotacemi, důsledkem čehož byla kauza odsouzeného poslance Petra Wolfa, jehož hlasem dostala vláda Mirka Topolánka důvěru. Mirek Topolánek má v mých očích oproti ostatním kandidátům skutečně jedno zásadní plus, totiž že má vynikajícího krejčího. Pohled na jeho dokonalé oblečky je pro mne potěchou. Ale ptám se – zejména s ohledem na kauzy příkladmo výše uvedené – není to málo, Antone Pavloviči? 

Kandidatura Mirka Topolánka je dle mého naprosto neochvějného právního názoru též neplatná, protože prostě nemá dost podpisů senátorů. Výklad Ministerstva vnitra – které navíc k tomuto výkladu vůbec není oprávněno, k tomu je oprávněn pouze soud – je zcela na úrovni předchozího „výkladu“ zákona o volbě prezidenta ohledně „sčítání průměrů“. Pokud by Mirek Topolánek snad vyhrál, jsem připravena poskytnout právní zastoupení osobám, které podpořily kandidaturu na petiční listině jiného kandidáta – a to senátorům, poslancům i občanům – a tento výsledek volby napadnout. Prostě tato nezákonná kandidatura jednoznačně charakterizuje postoj Mirka Topolánka k právu, což ostatně lze od bývalého předsedy ODS předpokládat. Znáte to – je to o tom prostředníčku. 

Jak hodnotit poslední politickou produkci Miloše Zemana? Srší bonmoty, dělá si legraci z novinářů i svého zdraví... Je v kondici vyhrát prezidentské volby? A bylo by to dobře, s ohledem na jeho způsob řešení povolební situace? 

Musím předeslat, že Miloš Zeman je velmi vzdálen mým představám o tom, jaký by měl být prezident. Na rozdíl od mnohých ho znám osobně, v letech 1990–1992 jsme byli spolu ve Federálním shromáždění. Ani tehdy jsme nebyli na téže lodi, natož dnes. Z některých jeho výroků a činů mi jde hlava kolem, což prosím berte jako velmi diplomatický výrok. Nicméně, jeho kandidaturu hodnotím v souvislosti s ostatními kandidáty. Což jsou takřka všichni – a to včetně Mirka Topolánka – nastrčené figurky finančních kruhů. Jsem přesvědčena, že pan Topolánek dnes nekandiduje na prezidenta jako „bývalý politik“, tedy „bývalý předseda vlády“, ale jako „protegé“ jistých finančně-mocenských zájmů.

Pan Horáček kandiduje, protože ho to baví a nemá co jiného na práci, pan Hynek svoje spojení s jistou finanční skupinou vůbec nezakrývá a pan Drahoš je „za slušňáka“ s tím, že se předpokládá, že když je někdo dobrý vědec, tak je to čestný člověk „a tak vůbec“. Zde si ovšem dovoluji připomenout kauzu prof. Sykové, která byla též „vynikající vědec, čestný člověk, a tak vůbec“ – a všechno je nějak jinak, že? Další prezidentští kandidáti jsou, přiznávám bez mučení slovy klasika „pod moji rozlišovací úroveň“. Společného ale mají tito kandidáti všichni jedno (a to i včetně notoricky neúspěšného pana Hanniga), totiž, že jsou společnosti neznámí a zcela neznámé jsou jejich názory na nejrůznější otázky související s životem České republiky, kterou mají reprezentovat. Začít prezentovat své názory až v rámci volební kampaně, to se mi jeví skutečně zcela nedostatečné a úřad prezidenta ponižující. Pravomoci prezidenta jsou opakovaně prohlašovány za malé – ale to není pravda. Nejdůležitější a zásadní pravomocí prezidenta je, že může určovat témata celospolečenské diskuse. Jaká jsou témata nabízených „diskusí s národem a národa“ jednotlivých kandidátů je přitom záhadou. S výjimkou Mirka Topolánka, jehož názory „chlapa s gulama“ známe až příliš dobře, je volba kohokoliv jiného než Miloše Zemana volbou naslepo. 

Nevím, jaký je zdravotní stav Miloše Zemana, ale vím, že po velkou část prezidentského mandátu byl zdravotní stav Václava Havla velmi neuspokojivý a nikoho ani nenapadlo z tohoto faktu vyvozovat jakékoliv úvahy, či dokonce důsledky. Je řada státníků a politiků, jejichž zdravotní stav byl neuspokojivý, a přesto byli svými národy milováni a zvoleni. A že by W. Churchill byl abstinent, to si v Británii nemohlo myslet ani malé dítě. Přesto výkon jeho funkce premiéra v době II. světové války byl zásadní a důsledky jeho volební porážky v roce 1945 byly rovněž v mnoha ohledech fatální. A ty volby neprohrál kvůli své láhvi whisky denně. Proto zdravotní stav Miloše Zemana nepovažuji za pozornosti hodný. Důležité pro mne je, že to je pořád ten mazaný politik, který ví, kdo je kdo na české politické scéně a obvykle své politické tahy promýšlí natolik dopředu, že ostatní jen s otevřenou pusou koukají na výsledky, kde se to vlastně ocitli... 

K tomu, že já osobně budu volit přes obrovské výhrady, které k němu mám, Miloše Zemana, mne vede i fakt, že ať bychom zvolili kohokoliv jiného, tak to bude – nalejme si čistého vína – na dvě volební období. A tato země si zasluhuje změnu za dříve než za deset let... 

Zeman jede do Ruska, s ním chce jet i rekordně velká delegace podnikatelů. I odpůrci Putina přiznávají, že Rusku se ekonomicky daří, navzdory sankcím. Jak s odstupem hodnotit to, jak naše politika, ale zejména EU jako celek zareagovala na události na Ukrajině z roku 2014? A jak dál s Ruskem, když už budeme mít novou vládu? 

Předně musím přiznat, že ukrajinským událostem jsem nikdy neporozuměla – a na rozdíl od mnoha ostatních to uznávám. I proto si dovolím předložit svůj pohled v poněkud obecnější rovině. Ptáte se „co dál s Ruskem“. Myslím, že otázka by spíš měla znít: „A co dál Rusko s námi a s EU?“ Protože ať si říkáme, co chceme, ani EU, a tím méně my samotní, nejsme v pozici, abychom opravdu spekulovali „co s Ruskem“. 

Povšimněte si, prosím, následujícího: Vůdčími zeměmi EU jsou bezesporu Francie a Německo. Obě tyto země dostaly v Rusku v průběhu své historie „na pozadí“. Napoleonovo tažení na Rusko bývá považováno za začátek jeho konce. Nacistické Německo ve své rozpínavosti narazilo na Rusko a byl to též začátek jeho následného velmi rychlého konce. Sankce EU a politika EU vůči Rusku je dle mého názoru takové sofistikovanější „tažení na Rusko“ v tradici výše zmíněných akcí. A kupodivu, kdo by to řekl, výsledek je opět stejný jako v předchozích dvou případech: Rusko je silnější, Rusko rozhodně nepadlo a EU má problémy (a ne, že nemá...). Je otázka, zda právě sankce EU vůči Rusku nejsou tou bitvou u Kurska, která změní expanzi EU v implozi. 

Z tohoto hlediska považuji krok Miloše Zemana, totiž evidentní snahu o znovuupevnění spolupráce s Ruskem, a to zejména na ekonomické úrovni, za strategický státnický plán. 

Stejně tak chápu jeho „paktování s Čínou“. Opět o režimu této země nemám žádné iluze. Ovšem musíme si uvědomit, že právě nyní jsme pod zásadním atakem islámské ideologie. Číňané nás mohou připravit o peníze, mohou nás ekonomicky zneužít, ale rozhodně po nás nebudou chtít naši duši. To chce pouze islám. Proto považuji „čínské“ kroky prezidenta Zemana za strategickou obranu naší země proti islámu. Ne, že bych z nich byla nadšená, ale ať jsem hledala, jak jsem hledala, sama jsem nic lepšího nevymyslela... 

Pokud jde o vyjednávání o vládě, média spekulují o tom, že Andrej Babiš bude chtít politické strany, které s ním nyní do vlády jít nechtějí, anebo jen bez něj jako premiéra, tlačit k podpoře jeho vlády dvěma způsoby: Odřezáním jejich lidí ze státní správy a ze státních podniků a vyhrožováním předčasnými volbami. Na které má peníze jen on. Jak hodnotit zatím výkony jak Babiše, tak dalších stran při skládání vlády? Jak by to mělo dopadnout? 

Otázka „jak by to mělo dopadnout“ je úplně irelevantní. Ani pan Babiš nepochopil, že společnost, a to jak česká, tak na celosvětové úrovni, se nachází v tak složitém systému vztahů, že určit předem výsledek čehokoliv je převelice ošidné. Vždy se na scéně objeví faktory, se kterými nikdo nepočítal. Takže být na místě pana Babiše, lehce brzdím... Jestliže si myslí, že „to dá“, neuvědomuje si, že i on se nachází v nestabilní situaci, která se může zvrtnout v zatím zcela neviditelném bifurkačním bodu. Doporučuji mu velmi usilovně hledat kompromisy. Nebo by taky mohl skončit, jak praví klasická pohádka, v láhvi od octa. 

Staly se některé nepříjemné záležitosti zavánějící rasismem. Tajemník klubu SPD Staník měl ve Sněmovně říci, že „Židi a buzeranti patří do plynu“. V Praze byl zmlácen a ponížen černoch. A děti v Teplicích čelily nenávistným výlevům za to, že na jejich školním fotu byly arabské a romské tváře. Jde o projevy nemocné společnosti, za které mohou třeba ti, kteří brojili proti imigraci, jak třeba ukazuje na Okamuru a na jiné Pavel Bělobrádek? 

Pro zjednodušení, u všech těchto událostí vycházím z toho, jak je podala mainstreamová média, a nezpochybňuji jejich pravdivost, i když, upřímně řečeno, v některých ohledech mám o tom, že se události odehrály tak, jak je popisováno, jisté pochybnosti. Všechny tyto tzv. „rasistické“ události – a je jich určitě mnohem, mnohem více, jen jsou mediálně neviditelné – jsou zajisté politováníhodné. Nicméně, pojďme se pokusit podívat se na to, PROČ k nim vůbec došlo/dochází. Dle mého názoru je jejich společným základem celospolečenská cenzura diskuse na témata, která jsou následně označena za „rasistická“. Nesmí se mluvit o islámské hrozbě ovládnutí Evropy, o neustálém tlaku islámu na změny evropského života, kultury a hodnot.

Začalo to tím, že ze znaku Realu Madrid zmizel křížek. Pamatujete na to ještě? Ledaskdo kroutil hlavou a následně tvrdil, že se nic neděje. Následují atentáty, terorismus, jenž s islámem (který se k terorismu hlásí) údajně vůbec nesouvisí, již nepokryté – a mnohdy k mému naprostému zděšení akceptované – požadavky na uplatnění práva šaría v evropských zemích.

Stejně tak se nesmí mluvit o tom, že dosavadní politika všech vlád k řešení tzv. „romské otázky“ je fatálním fiaskem, když vznikly desítky nových vyloučených lokalit, je posilována umělá závislost Romů na sociálních státních dávkách, neziskovka „Člověk v tísni“ byla fakticky jmenována veřejným opatrovníkem Romů, jako kdyby byli mentálně retardovaní, a vše je řešeno na úrovni „dejte polívka ta chudá pakáž“. Diskutovat o radikální změně v řešení tohoto problému je nepřípustné.

Stejně tak je zcela nemožné se veřejně vyjadřovat a zpochybňovat úlohu Evropské unie. Zde to již začíná nabývat rozměrů zpochybňování vedoucí úlohy strany zakotvené v československé socialistické ústavě, tuším v článku 4. Čekám ještě, kdy nemožnost takové kritiky bude ještě transformována do trestného činu urážky majestátu. 

Nemožnost svobodně diskutovat kontroverzní témata v oficiálních – zejména veřejnoprávních – médiích potom vede do výbuchů frustrace, jako jsou tyto. Podle mého názoru to je jen začátek. Cenzurní a pseudocenzurní zásahy do veřejné debaty vedou k nutnosti znovuoživení toho, v čem vyrostla moje generace – totiž k zavedení dvojího standardu. Toho, co se říká na veřejnosti, a toho, co si člověk myslí v soukromí. Snaha politických sil i tzv. neziskového sektoru – připomeňme, že jmenovitě Člověk v tísni zcela nepokrytě přiznává, že mu jde o získání politického vlivu a protlačení určitých názorových proudů, takže vlastně obchází zákon o politických stranách a jedná se o jednoznačné lobbistické uskupení fungující, paradoxně, za státní peníze – uměle posunout ideový a ideologický směr uvažování společnosti na jistou trajektorii totiž dovedl společnost k jevu, kterému se říká „pozitivní zpětná vazba“. Připomeňme si, že zpětná vazba je způsob fungování systému (zde společnosti), kdy výstup ze systému ovlivňuje zpětně jeho vstup. 

Kladná zpětná vazba způsobuje, že zvýšení hodnoty přiváděné z výstupu na vstup způsobí další zvýšení hodnoty na výstupu. Tak výstupní hodnota nekontrolovatelně roste, probíhá inflace toho jevu, který je přiváděn z výstupu na vstup. Zde se moderním Koniášům povedla realizace unikátního sociálního jevu, že čím víc obviňují společnost z rasismu, tím rasističtější skutečně ta společnost je. Růst pozitivní zpětné vazby je inflační, přestane růst až tehdy, když narazí na omezení daná charakterem systému. Přeloženo do našeho příkladu: Tak dlouho budou všichni obviňováni z rasismu, až se skutečně z lidí rasisti stanou. Tento trend, který je mně naprosto zjevný a který mě samozřejmě zcela děsí, může zarazit pouze jedno – okamžité ukončení „korektnosti“ a nazvání věcí pravými jmény. Dovolte mi, abych se o to na tomto místě pokusila: 

1) Migrace tzv. uprchlíků není žádná migrace válečných utečenců, ale obsazování Evropy nepřátelskými jednotkami, které kdykoliv mohou zahájit guerillovou válku. 

2) Tzv. migrace nemá nic společného s naším údajným nedostatkem citu pro humanitární pomoc. Ti, kteří ji potřebují, rozhodně nepochodují Evropou. 

3) Islám je zrůdná ideologie a je naše vina, tedy vina Evropy, jejíž jsme součástí, že minimálně od první světové války cíleně tuto ideologii nelikvidovala stejně, jako posléze učinila s nacismem, fašismem a komunismem. Zde máme, přátelé, velké rezervy a je nutno tuto naši nedbalost dohnat. Islámu nenáleží ochrana náboženského vyznání. 

4) Říkat v zemi, ve které je z jakéhokoliv jejího bodu vzdušnou čarou na nejbližší hranice maximálně 200 km, že „u nás nejsou“, je evidentně blbost. 

5) Všechny kultury si jsou rovny a zasluhují ochrany. Je tedy otázka, proč by stejnou ochranu neměla požívat kultura evropská a křesťanská. V ochraně vlastní kultury a ideologie buď nám islám vzorem :-) .

6) Romové jsou menšina NÁRODNOSTNÍ/NÁRODNÍ, ze které byla uměle vytvořena prakticky menšina sociální. Sebeidentifikace Roma je po cca 25 letech konzistentní státní politiky možná pouze jako sebeidentifikace sociálně závislého flákače. Nedivme se, že se z toho ti lidi v podstatě zbláznili. Je nutno okamžitě skončit se současnou politikou, zejména různých „agentur“ a vyvolat širokou diskusi, co s tím dál – na úplně jiných základech. 

7) Romové nevědomky slouží jednak jako pokusní králíci, jak bude na určité zákony a jevy reagovat „majorita“, jednak jejich falešná obrana slouží pro utlačování majority. Viz např. školská inkluze. 

8) Všechna ta ekonomická „zlepšení“, podle kterých co podnikatel to podvodník, jsou jen postupnými kroky k omezení svobody všech. Nejdříve podnikatelů, pak se přimáčknou zaměstnanci, protože ti už nebudou mít možnost utéct „na volnou nohu“. Zároveň to je taková nenápadná forma nacionalizace, kdy za vyvlastněné (tedy uměle zkrachované) podniky se ani nemusí platit... 

9) Žádost o vstup do Evropské unie podala vláda České republiky 17. ledna 1996 a ČR byla do ní přijata k 1. květnu 2004. EU roku 1996, ba i roku 2004 je něco zatraceně jiného než EU 2017/2018. Tohle jsme teda opravdu nechtěli, sem jsme přihlášku nepodávali. Pojďme se bavit o tom, 

a) jestli z toho ven; 

b) a jestliže ano, jak z toho ven. 

10) Dtto NATO. Bombardování fakt není humanitární akt, obranyschopnost naší země konverguje k bodu nula a pomoci se můžeme dočkat tak akorát „bratrské“. 

Opět: pojďme se bavit o tom, 

a) jestli z toho ven; 

b) a jestliže ano, jak z toho ven. 

11) Pojďme diskutovat o tom, co vlastně chceme. Pokusím se to opět mírně nadhodit: 

a) Chceme se mít LÉPE. „ANO, bude líp“, bohužel, moc neplatí. To proto, že se s panem Babišem pravděpodobně moc neshodneme (nebo alespoň já se neshodnu), co to je to lépe. On nám chce nacpat teřichy (což teda nevím, jak udělá, když na to prachy nejsou); já chci svobodu mysli, činu a slova. 

b) Chceme, aby nám stát nekafral do života a neobtěžoval nás. Aby nerozhodoval o tom, co je pro nás dobré a co ne. 

c) Chceme, aby vlastní iniciativa byla hodnocena jako klad, který bude odměňován, a nikoliv jako zápor, za který náleží trest. 

d) Chceme, aby se věci začaly nazývat skutečnými jmény. Protože jak se říká, že dobrá diagnóza je půlka terapie, tak pojmenování problému znamená jeho poloviční vyřešení. 

No a konkrétní náměty, návrhy a připomínky nechávám na čtenářích Parlamentních listů. Můžete je psát buď do diskuse – pečlivě ji budu sledovat – nebo na můj e-mail klara.samkova@lawyers.cz .