Český exprezident Václav Klaus před časem řekl, že krizi na Ukrajině vyvolaly EU a Spojené státy, které si přály nesmyslný konflikt s Ruskem, a Rusko a Putin jsou v tom nevinně. Co si o tom myslíte?

Především si také myslím, že konflikt Západu s Ruskem by byl nesmyslný. Vlastně už nesmyslný a škodlivý je. Ekonomicky i politicky. Poškozuje obchod, rozděluje obyvatelstvo, odvádí pozornost od ekonomického vývoje i skutečných hrozeb, jaké představují zabijáci z Islámského státu nebo hrozící hyperimigrační vlna, a především kazí politické klima v našich zemích až k nedýchatelnosti. Místo svobodné a otevřené demokratické diskuse zavládla v předních médiích ledově chladná atmosféra nového spouštění železné opony, opevňování se a zakopávání na pozicích, které jsou často již dvacet let „out“. Připomeňme si jen dobu kolem průjezdu konvoje US Army republikou. Kolik se v tom čase objevilo v médiích dehonestací, vzájemného obviňování vítačů a kritiků, kolik náběhů k novým formám honů na čarodějnice. To je opravdu nešťastné. Nevím, jestli si lidé stojící za rozdmýcháváním takových nálad uvědomují, že demokracii a svobodu lze snadno prohrát bez jediného výstřelu. V srdcích a hlavách občanů.

Pokud jde o druhou část vaší otázky, myslím, že laikovi, jako jsem já, závislému na omezených informacích, jež jsou mu médii zprostředkovány, nepřísluší vynášet předčasné soudy, ani komentovat slova pana exprezidenta Klause. Nicméně rád bych v dané situaci připomenul jednu věc, kterou, ale to se jen domýšlím, měl pan exprezident asi také na mysli, totiž potřebu sledovat u všech politických událostí na předním místě kauzální nexus, tedy co se stalo nejdříve, co následovalo jako reakce a tak dále. Pokud jde o ukrajinskou krizi, stála na samém počátku neochota oponentů smířit se s volebním úspěchem Viktora Janukovyče v prezidentských volbách roku 2010. Právě z toho vzešel spor o přijetí smlouvy o spolupráci s EU v roce 2013, „Majdan“, státní převrat spojený s protiústavním sesazením Janukovyče z prezidentské funkce a následně zase odpor regionů proti tomuto převratu.

Není chyba tlačit Ukrajinu do EU a NATO, když je tato země kulturně a jazykově, svou identitou rozdělená? Není to tak, že existují víceméně dvě možnosti? Tedy chci zachovat jednotnou Ukrajinu, a proto bude neutrálním státem s vlivem Západu i Ruska, nebo se země bude muset rozdělit na „západní“ a východní část...

Nechci, aby to vypadalo, že jsou vaše otázky nějak návodné, ale musím s vámi souhlasit. Osobně se domnívám, že rozdělení Ukrajiny bude pro stabilizaci oblasti nutné. A možná by bylo lépe, kdyby nešlo jen o rozdělení na dvě části, ale třeba i na části tři. Dovolím si v této souvislosti trochu hořce úsměvné nadsázky. Kdyby dnes ještě existovalo Československo, bylo by nejjednodušší cestou, jak vyhovět touze části ukrajinského obyvatelstva po životě v EU, opětovné připojení Podkarpatské Rusi k našemu státu. Došlo by tím jednak ke zmenšení teritoria západoukrajinských oblastí, a tím i ke snížení počtu z nich potenciálně přicházející imigrační vlny, a zároveň i k zajištění národnostních práv Rusínů, kteří se necítí být Ukrajinci a mají při pohledu na některé současné  „banderovské“ politické skupiny oprávněné obavy. Ale to jen na okraj. Československo asi k novému životu nevzbudíme, a Užhorod tak pro nás, Čechy, zůstane jen definitivně zasunutou vzpomínkou, ponechán na pospas divokému vnitroukrajinskému vývoji.

Není to navíc tak, že členství Ukrajiny v EU je pro ni nevýhodné – viz asociační dohoda. Ale je nevýhodné i pro nás: proč přijímat nefungující rozpadlý stát se zničenou ekonomikou,ovládaný mafiemi, oligarchy, vojenskými bojůvkami...

Ano. Asociační dohoda není pro Ukrajinu výhodná a případné připojení celého západu Ukrajiny k EU, jenž na rozdíl od mnou výše nastíněné fikce může reálně skutečně hrozit, by znamenalo pro prosperitu členských zemí vážnou až neúnosnou zátěž. Je to velké území s rozbitou infrastrukturou hmotnou i právní a početným, s chudým, po osobním štěstí přirozeně toužícím obyvatelstvem.

Ruský prezident Vladimir Putin řekl v dubnové debatě s občany: „Po druhé světové válce jsme se pokoušeli četným východoevropským zemím vnutit svůj model rozvoje a musíme si přiznat, že jsme jednali násilně. Nic dobrého v tom není a nyní se nám to vrací. Mimochodem přibližně stejně se v současné době chovají Američané, když se pokoušejí vnutit svůj model vývoje fakticky celému světu. Také je čeká fiasko.“ Co si o tom myslíte?

Ten sebekritický tón vůči přístupu někdejšího SSSR mimo jiné i k naší zemi je bezesporu sympatický. A také já si myslím, že jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá.

Nemůže se Rusko cítit ohroženo, když se od konce studené války NATO přibližuje k jeho hranicím a obkličuje ho vojenskými základnami USA a NATO?

 Může.

Jaký je váš pohled na postoj prezidenta Miloše Zemana k Rusku?

Myslím, že se pan prezident Zeman snaží vytvořit si dobré vztahy a pozici, ve které by mohl napomáhat zklidňování současné situace a uchování míru v Evropě. V tomto smyslu jistě má podporu všech rozumných občanů. Jiná věc je, že některé jeho kroky nemusejí být veřejnosti vždy srozumitelné a vzbuzují určité rozpaky, a to se vyjadřuji mírně. Viz nesrozumitelný „případ“ s Peroutkovým článkem. Ale to jsme již mimo váš dotaz. Tedy ještě jednou. Pokud jde o snahy pana prezidenta pomoci uchování míru, považuji je za správné a odpovídající jak českým národním zájmům, tak i národní povaze. Akce D.O.S.T. to ostatně vyjádřila i oficiálním písemným poselstvím, které jsme panu prezidentovi zaslali během našeho nedávného Svatojiřského pochodu.

Jak se díváte na politiku USA na Blízkém východě?

Považuji za nešťastné likvidovat diktátorské režimy a nezajistit zároveň, aby v „osvobozených“ zemích nevypukl chaos a nedostaly se k vládě zločinci mnohonásobně horší než ti sesazení diktátoři. A právě to se během posledních let opakovaně děje. Vysvětlení, proč tomu tak je, se nedobereme. Řečeno slovy dávného skeče Šimka a Grossmanna, lidé takové vysvětlení „v ledničce neuviděj a v televizi teprv ne!“. Strašlivou daň za tuto krátkozrakou a nedůslednou politiku na Blízkém východě platí tamní menšinové etnické či náboženské komunity, které byly za vlády diktátorů v relativním bezpečí, zatímco po jejich svržení jsou vydány napospas samozvaným islamistickým hordám.

Myslím zejména na děsivý osud iráckých křesťanů nebo lhostejnost Západu k cílené likvidaci starobylé kulturní tradice křesťanské komunity v Sýrii, jejíž literární a architektonické památky patří k nejstarším na světě. Mimochodem, když u nás kdosi navrhl, aby, má-li již Česká republika přijímat nějaké imigranty, přijala právě je, měl pan lidskoprávní ministr Dienstbier potřebu v médiích podobné úvahy odsoudit jako diskriminační. Inu, asi se mu zdá, že je třeba k nám importovat spíše islamisty. I to je jedna z konsekvencí té nešťastné blízkovýchodní politiky.