V dubnu je to sto let, kdy Spojené státy americké vstoupily do první světové války. Mnoho se o tom dnes neví – nezapomínáme na události, které se staly vlastně téměř nedávno? A není to také o tom, že svět není bílý, nebo černý?

Svět není – až na vzácné výjimky – černobílý. Naši prehistoričtí předkové usilovali o získání kořisti, kterou dnes eufemisticky nazýváme „strategické zájmy“. Lidská povaha se od vzniku Homo sapiens sapiens v Africe před sto šedesáti tisíci lety nezměnila. Jediný rozdíl spočívá v úrovni sofistikovanosti nástrojů a prostředků, které používáme. Z tohoto hlediska nepředstavují dnešní konflikty nic, co by se zásadně lišilo od paleolitických nebo neolitických střetů. Jsem rovněž skeptický, pokud jde o údajný morální pokrok lidstva. Naučili jsme se rafinovaněji využívat a zneužívat altruismu pro dosažení našich cílů. Jsme proto v jistém smyslu nebezpečnější a smrtonosnější predátoři než naši pravěcí předchůdci. Jestliže tuto skutečnost přijmeme, osvobodíme se od iluzí, které nám znemožňují porozumět podstatě historie a chování soudobých politických aktérů.                

Vstup Velké Británie a později Spojených států amerických do první světové války nám dnes připadá jako zbytečný a donquijotský akt, protože nezabránil konečné hegemonii Německa na evropském kontinentu, která je dnes tak adorována mnohými českými žurnalisty a experty. Označení německé kancléřky za „vůdkyni svobodného světa“ je natolik paradoxní, že jeho komičnost bezpochyby poslouží budoucím generacím jako příklad, doufejme, že dočasné paralýzy evropského ducha na počátku jednadvacátého století.

Dvacáté století by bylo bohatší o statisíce nadaných jedinců, tvůrců vynikajících uměleckých děl, geniálních vědců nebo nositelů Nobelových cen, jestliže by zbytečně nezahynuli v zákopech první světové války, ve kterých se snažili zabránit vzniku přesně té politické konstelace, kterou dnes prožíváme. Nutno přiznat, že dějiny mají neobyčejný smysl pro ironii, jak poznamenal Karel Marx, protože německý národ vyvinul ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století mimořádné úsilí o totální genocidní likvidaci „semitského“ prvku, jenž znamenal neobyčejný přínos západní civilizaci, aby jej v rámci historického „pokání“, které po něm už nikdo nepožadoval, nahrazoval jiným „semitským“ elementem, jenž nás hodnotově a mentálně vrací do třináctého století.       

Dnes se USA dále angažují. Někdo je nazývá „světovým četníkem“, jiný v nich vidí spásu demokracie. Asi jen analytici s odstupem času zhodnotí tuto roli. Je nevděčná, nebo si ji samotné Spojené státy podle vás vlastně zasloužily?

Spojené státy americké vždy ve své zahraniční politice kolísaly mezi různými, často protikladnými polohami. Vůči jejich síle, bohatství a moci, které dosáhly ve dvacátém století, nelze být lhostejný, a vzbuzují proto velmi rozporuplné pocity sahající od nekritické fascinace až po nesmiřitelnou nenávist. Spojené státy americké měly značnou zásluhu na porážce nacismu, zvítězily ve studené válce a v současné době se zdá, že dosáhly i energetické soběstačnosti, což by mohlo omezit vyděračský potenciál některých islámských teokratických režimů.

Navzdory vzestupu Číny a Indie Spojené státy americké zůstanou v historicky dohledné době hlavní světovou mocností. Na druhé straně se Spojené státy americké dopustily tragických politických chyb na Blízkém východě a přes svůj impozantní zbrojní potenciál působí jejich vojenské výkony v uplynulých desetiletích značně rozpačitě. Nedokázaly se zcela adaptovat na realitu po studené válce a některé významné trendy vysloveně podcenily. Uplynulé funkční údobí prezidenta Baracka Obamy bude pravděpodobně pokládáno za „ztracenou dekádu“.

Spojené státy americké přestaly být „dílnou světa“, což podobně jako v případě Velké Británie může předznamenat jejich mocenský úpadek. Zdá se, že současná americká administrativa se přiklání k realistické zahraniční politice spočívající v přesvědčení, že svět je nebezpečné místo, ve kterém je třeba tvrdě prosazovat vlastní národní zájmy. Mesianistický pseudonáboženský étos sdílený například prezidentem Woodrowem Wilsonem, že Spojené státy americké jsou povolány k šíření demokracie a morálních hodnot, je v multipolárním světě, ve kterém je moc rozložena mezi více vlivných aktérů, neudržitelný. Kroky prezidenta Donalda Trumpa v mnohém připomínají například politiku Andrewa Jacksona nebo Theodora Roosevelta, zatím je ale předčasné předvídat jeho další postup.        

Turecko se vzdaluje od Evropy. Ovšem, nemůže si za to Evropa sama, která mu téměř 40 let slibuje vstup, ale kde nic tu nic... Co si  tom myslíte?

Události a předpokládaný vývoj v Turecku směrem k autoritářské islámské teokracii může představovat nejenom překvapivý zvrat v sekularizaci země probíhající během uplynulých devadesáti let, ale skutečnou geopolitickou katastrofu. V osmnáctém století se objevila východní otázka spočívající v soupeření mocností o „dědictví“ po stagnující Osmanské říši. Záměr zmocnit se Konstantinopole a úžin spojujících Černé a Středozemní moře náležel ke dlouhodobým ruským strategickým cílům a přispěl k vypuknutí krymské války, krize mezi Velkou Británií a Ruskem roku 1878 a pravděpodobně i první světové válce, jak se domnívá historik Sean McMeekin.

Bylo v životním zájmu Západu, aby bylo Turecko spjato s Evropou a reprezentovalo spolehlivou základnu, z níž bychom kontrolovali a postupně modernizovali a sekularizovali Blízký východ. Tím by došlo k překonání tragického hodnotového rozštěpení mezi Evropou a Blízkým východem, které existuje od dob expanze islámu a jež vnáší do západní Eurasie trvalý prvek rivality a nestability. Bez sekularizace a modernizace arabského světa nebude existovat bezpečná a prosperující Evropa. Izrael to ví od počátku své moderní existence.