Veřejné čtení je pro spisovatele něco jako koncert pro muzikanta. Jak se budete cítit, když tady skoro žádní posluchači nebudou?

Je to zvláštní pocit, protože nevidíte u čtenářů, jak se tváří. Jestli mluvíte zajímavě, a když čtete, tak vůbec nevíte, jestli je ten text nějak zaujal…

Vašeho románu Hana se prodalo přes sto tisíc výtisků. V rozhovoru s Lidovými novinami se vás ptali, jestli vidíte nějakou souvislost s knižní tyfovou situací a dnešní pandemií koronaviru. Vy jste sice řekla, že ne, ale mohla byste to pro naše čtenáře rozvést?

Opravdu se to nedá srovnat. V roce 1954, když tyfová epidemie ve Valašském Meziříčí vypukla, tak zaprvé se první měsíc nevědělo, o jakou nemoc se jedná a pak se zjistilo, že je to tyfus z nakažené vody. V každém případě byla epidemie omezená na jeden region. A přesto, že už tehdy byly nemocnice plné a pacienti byli stejně jako nyní převáženi do volných nemocnic, pořád šlo o omezenou epidemii a stále byly kapacity.

Druhý podstatný rozdíl je v tom, že nyní jsme dopředu věděli, o jakou nemoc se jedná. Byl nějaký prostor a čas se na to připravit, což tehdy nebylo.

Myslíte fakt, že když se první případy onemocnění způsobené koronavirem SARS-CoV-2 objevily v čínském Wuhanu v prosinci roku 2019, tak jsme se vlastně až po třech měsících proti tomu začali bránit?

Ano, dá se to tak říci. Ale na druhou stranu jsme zase neznali účinnou léčbu. Právě u tyfu se už tehdy vědělo, jak se k tomu postavit. Ale hlavní rozdíl byl samozřejmě v tom, že to byla regionální epidemie, kdežto tato pandemie je problémem celého světa. Tehdy tyfus odezněl během jednoho jara, ale dnes se s tím potýkáme již druhý rok.

Vy bydlíte ve Valašském Meziříčí, ale na okraji města. Jak se k vám zprávy o koronaviru dostávaly?

Když se začalo mluvit o koronaviru, tak jsem zrovna byla v Praze. Nyní bydlím na střídačku v Praze a ve Valašském Meziříčí. V dnešní době je ale úplně jedno, jestli bydlíte na nejmenší vesnici nebo v metropoli. Prostřednictvím sdělovacích prostředků a internetových sítí se všechno dozvídáte stejně rychle jako v hlavním městě. To je úplně jiná situace, než byla dejme tomu v roce 1989, tedy před třiceti lety. Když v Praze vypukla sametová revoluce, tak jsme se to v Meziříčí dozvěděli až za tři dny.