Pane Horáčku, vy jste stál doslova u pádu komunismu a nástupu demokracie. Jak vnímáte dnešní dobu nyní, 23 let od revoluce?

Svou roli v "pádu komunismu" rozhodně nechci přeceňovat, ten systém zahynul především systémově, na svou vlastní hnilobu. Pokud se týká jednotlivců: mnozí jiní tu svou roli statečně odehráli v komunistických věznicích; měli můj obdiv tehdy, mají dnes, budou mít navždy. Já se jen snažil prospět dobré a nadějné věci, a snad i trochu prospěl.

A jak vnímám dnešní dobu? To byste mi musel říci, ve vztahu k čemu. Jestli k době, která tu dnešní předcházela, pak nemám co řešit: Po Listopadu jsem mohl studovat na universitě nerozleptané marxismem-leninismem, cestovat po celém světě, číst jakékoli knihy, podnikat, svobodně se vyjadřovat. A umělecky tvořit tak, že veškerá omezení jsou nikoli vnější, ale dané jen mou vlastní nedostatečností. Samozřejmě to platí nejen pro mne, nýbrž pro kohokoli relativně zdravého a práceschopného. Připočteme-li, že nás nikdo neokupuje a ani tím nehrozí, že tu není válka, koncentrační tábory, smrtící epidemie nebo hladomor, jak tomu ovšem velmi často v našich dějinách bylo, pak nemohu než realisticky říci: Žijeme v nádherné době.

Úplně jiný obraz bych však namaloval, kdybyste se mě zeptal na porovnání s ideálem, a dost možná i s možnostmi, které jsme měli. Tam by to taková nádhera věru nebyla - ale to je při střetu reality s ideálem jasná věc.

Nejste zklamán tím vývojem? Že zatímco se měla země stabilizovat, finančně, ekonomicky, i jinak růst, řítí se podle všeho do hluboké propasti?

Budoucnost není jedna, v každé přítomnosti jich je potenciálně nespočet. V jedné z nich se země třeba může zřítit do hluboké propasti, jak říkáte. Nicméně já tomu moc nevěřím. Ano, i já odhaduji, že budeme čelit velikým svízelům, nicméně to není žádné slovo do pranice, ale stav, ve kterém se nachází jakákoli země v jakékoli době.

Jaké svízele to podle vás jsou?

Naší situaci nepřidává, že velký potenciál počátku devadesátých let jsme nevyužili, a to v mnoha směrech. Strašně jsme například podcenili zkušenosti a také kontakty, které Češi nasbírali během emigrace v zemích, které už na poli demokracie a svobodného trhu leccos vybojovaly. Nevyrovnali jsme se s komunistickým dědictvím, zato jsme prostřednictvím "privatizačních projektů" předali nezanedbatelnou část národního majetku členům komunistické nomenklatury - kdo jiný, nežli komunisty dosazení podnikoví manažeři měl dost informací, aby takový privatizační projekt mohl vůbec podat? A s těmito manažery, a to je skutečně tragické, se udržely i staré klientelistické sítě a zejména klientelistické myšlení, které posléze opanovalo a rozežralo místní politiku napravo i nalevo. Nevyrovnali jsme se - ani zdaleka tak jako Němci s nacismem - s celým komunistickým dědictvím; přinejmenším jsme mnoho palčivých křivd nenapravili dostatečně, nejednou vůbec. Prodej klíčových českých podniků byl ovlivněn jakýmsi ekonomicky nesmyslným národovectvím: porovnejme, jak si vede a kolika lidem dává práci třeba mladoboleslavská Škodovka v koncernu Volkswagen a na druhé straně kladenská Poldovka, přiklepnutá panu Stehlíkovi, ovšem Čechovi. Kdybychom byli moudřejší, získali bychom velmi slušný finanční polštář použitelný jednak na nápravu mnoha křivd, jednak na bolestně potřebnou modernizaci infrastruktury a vyhojení ekologických škod, případně na rozvoj vědy, výzkumu a vzdělávání. To by byla investice! Takhle jsme si naopak založili na dluhy, dnes zvladatelné jen s obrovskými potížemi a kdo ví, zdali.

Jaké jiné budoucnosti, jak říkáte, mohly podle vás nastat?

V přítomnosti roku 1990 byly samozřejmě i budoucnosti, které jsem se pokusil - jakkoli zběžně a neúplně - popsat, ale byly tam i jiné. Byla představitelná budoucnost, v níž by politické reprezentace byly odvážnější a ráznější; problémy by před sebou nehrnuly, ale s kuráží a ovšem i kompetencí chirurga je řešily. Tehdy byla taková razance možná - mnoho z nás bylo plných idealismu a velikých nadějí, a tedy i ochoty leccos dočasně obětovat -, o dvacet let později už tato skvostná a jedinečná historická příležitost pominula. Mohla nastat budoucnost, v níž by politické strany byly především tvůrci programů - liberálních, konzervativních, sociálně-demokratických, křesťansko-demokratických, ekologických - , z nichž bychom si vybírali ty, které bychom shledali nejnadějnějšími. V současné chvíli už téměř všichni vidíme, že jsou jen uskutečňovateli rozličných "podnikatelských" záměrů, zejména těch, které jsou napojeny na veřejné prostředky. Ideově jsou vyprahlé, od opoziční smlouvy úplně... I taková budoucnost byla očividně možná, avšak mohla na ni navázat i ta, že by to některé strany reflektovaly a přikročily k dramatické změně - což se ovšem třeba na kongresu ODS v Brně rozhodně nestalo.

Nepokládejte mě prosím vás za nějakého po-bitvě-generála, kterému tohle všechno bylo dávno jasné. Jistěže nebylo, přinejmenším zdaleka ne všechno. Odpovídám jen na vaši otázku, ovšem z luxusní pozice zpětného pohledu. Pohled dopředu, tedy pohled do pralesa možných budoucností, je ovšem něco docela jiného, neskonale obtížnějšího. Omyly jsou nevyhnutelné.

Za chvíli oslavíme 23. výročí Sametové revoluce. Byly to dny, které zahýbaly nejen celou zemí, ale i Evropou. Jak na ty dny, týdny v roce 1989 vzpomínáte?

Svoje vzpomínky, den za dnem a hodinu za hodinou, jsem ještě začerstva popsal v knize-deníku, vydaném pod názvem Jak pukaly ledy několik měsíců po revoluci. Mimochodem: nedávno vyšla znovu, a to s ručně psanou předmluvou Václava Havla... Dnešní vzpomínky by tedy nebyly tak přesné, jako ty tehdejší, a tak odkazuji na ně.

Přesto, pokud jste se ptal na mé nynější "zklamání", několik vět ze samého závěru té knihy bych tu asi měl odcitovat. V zimě 1990 jsem napsal: "Za kliku už berou těžké dny změny, lopota, už kvasí těsto nových křivd a nedorozumění. Každá revoluce se vypaří a zanechá za sebou sliz nové byrokracie, napsal zdejší rodák Franz Kafka. A vyslovil tak zákon platný stejně, jako Pythagorova věta. Dokážeme se smířit s tím, že naše vlídná revoluce byla zázrakem, a proto už z definice výjimkou, jejíž trvání je bláhové očekávat, natož vyžadovat? Chtít život v trvalém zázraku je nesmysl. Proč ale nebýt vděčný za třináct zázračných dní?"

Takže vidíte, že až tak zklamaný být nemůžu. A nejsem.

Spolu s Michaelem Kocábem jste v létě 1989 založil občanskou iniciativu MOST, která měla za cíl zprostředkovat jednání mezi tehdejší komunistickou mocí a představiteli nezávislých sdružení. Pak jste v listopadu téhož roku přiměli k jednání premiéra Ladislava Adamce a zástupce Občanského fóra v čele s Václavem Havlem. Nebylo to tehdy tak trochu „o ústa“?

To si netroufám soudit. Vím jen, že tehdy, ačkoli jsem to nikdy nevzdal, jsem se bál. V každé přítomnosti jsou obsaženy nesčetné budoucnosti. Jsem šťastný, že v tomhle případě se dostavila ta přívětivá.

Koketoval jste potom někdy, nebo třeba nedávno s politikou? Neměl jste chuť do ní vstoupit a pokusit se něco změnit?

Mám někde takovou fotku. Jsou na ní dveře do jednací místnosti, jakéhosi "jádra OF" ve Špaličku. Je na ní 37 jmen. Nositelé 36 z nich do politiky vstoupili, nebo se o to aspoň pokusili. Jenom já ne. Mám úplně jiné cíle. Svým způsobem ambicióznější. Napsat dobrou báseň je řádově těžší, než přidat paragraf do nějakého zákona. To druhé prý sem tam dokáže i pan Škromach.

Jste podnikatel, a movitý. Nemáte pocit, že právě takoví lidé by do politiky měli vstupovat?

Podnikatel nejsem už osm let a věřím, že už nikdy nebudu. Zajištění finanční stability pro mě vždycky bylo jen prostředkem, nikdy cílem. Jakmile jsem jí prodejem svého podílu ve firmě dosáhl, nemělo smysl ji rozmnožovat - poškodila by můj skutečný cíl, kterým je umělecká tvorba.

A jestli by do politiky měli vstupovat lidi s vyšším nežli běžným stavem konta... těžko soudit. Proč? Že by asi méně kradli? Nevím, kde se taková myšlenka bere. Kdo má za životní cíl peníze, bude jich chtít víc pořád. I jako miliardář.

Co vy byste udělal jinak, jaký je Váš recept na zlepšení politické situace?

Žádný propracovaný nemám. A kdybych měl, sotva bych ho mohl prezentovat v odpovědi na jednu otázku v interview. Doporučil bych jen jedno: Politické strany, zbavte se toho úzce stranického, provozního myšlení, v němž se motáte jak nudle v bandě! Vaše vzájemné intriky voliče nezajímají. Zajímá je, jaké jim předepíšete daně, a jak je použijete. Jestli, jako dosud, bude ročně dál mizet nejméně sto, nebo i dvě stě padesát, miliard korun kvůli nefunkční struktuře orgánů státní správy a hlavně kvůli předraženým státním zakázkám, které z našich daní hradíte, sebezručnější rétorika nikoho nepřesvědčí. Nepodsouvejte voličům, že početnými hlasy pro komunisty v krajských a senátních volbách projevují ztrátu historické paměti. Historie už byla. Teď je teď a klíčové je, co bude. Nejeden z těch voličů si nemohl neříci: ty stávající klientelistické sítě jsou tak provázané, že je snad může rozetnout jen někdo zvenčí. A "zvenčí" jdou jen komunisti, tak to zkusím s nimi. Možná je to bláhová strategie, která žádné pozitivní řešení přinést nemůže - sám bych ji nesdílel -, ale určitě to není vítězství komunistických myšlenek, nýbrž především prohra praxe těch stran, které si říkají demokratické.

Jste člověk sečtělý, zcestovalý, zkušený a především s nadhledem. Jaká je podle Vás budoucnost této země?

Taková, jakou si ji uděláme. Nikdo jiný tu příležitost a odpovědnost nemá.

Čím se zabýváte dnes kromě skládání textů? Váš prastrýc Jaroslav Heyrovský byl prvním Čechem, který v roce 1959 dostal za polarografii Nobelovu cenu v oboru chemie. Neměl jste někdy „nutkání“ pokračovat v tomto trendu?

V jakém trendu? V intelektuální práci? No, to určitě ano. A není to nějaké příležitostné nutkání, ale celý můj pracovní život. Po mnoha letech jsem vloni dokončil studium na Fakultě humanitních studií UK, a složením státní zkoušky a obhajobou své disertační práce získal titul PhD. Zanedlouho ta studie, pod názvem Habitus hazardního hráče: Etnografická rekonstrukce, vychází jako knížka. Je o ní určitý zájem i z ciziny, a tak možná začnu připravovat vydání v angličtině. Krom toho jsem letos přispěl do etnografického sborníku, a také vydal svou básnickou prvotinu, sbírku villonských balad s titulem Český kalendář. Současně probíhá jevištní podoba Českého kalendáře ve Švandově divadle, kde také vystupuji. Spolu s Lucií Šoralovou jsem vytvořil písňové album, které vyšlo na sklonku října; jmenuje se O lásce, cti a kuráži. Kromě toho jsem se potkával s lidmi v Lidicích, v Ležácích a na mnoha dalších místech, věnoval se několika veřejně-prospěšným projektům, křtil knihy a desky málo známých, ale podle mě talentovaných autorů a samozřejmě připravoval další vlastní projekty pro další léta. Operu, film...uvidíme. Je mnoho možných budoucností.

Těžko říct, jestli by to prastrýce nobelistu uspokojilo, ale já to dělám s přesvědčením a zanícením. A s vděčností, že mi spolu s ostatními bylo dopřáno vybřednout z komunistického systému a žít a pracovat ve společnosti jakkoli pošramocené, ale přece jen svobodné.