O co teď vlastně jde v Jemenu? Mohly by tyto události mobilizovat další ší‘ity v oblasti proti sunnitským vládcům?

V Jemenu, stejně jako v dalších krizových oblastech Blízkého a Středního východu jde v zásadě – jak správně naznačujete – o regionální dominanci. Ve skutečnosti proti sobě stojí dva tábory. Na jedné straně stojí menší, o to více však semknutý tábor ší’itů (íránských, libanonských, jemenských i bahrajnských), podporovaných menšími muslimskými konfesemi (aláwity v Sýrii, ismaílity, drúzy v Libanonu a Sýrii, ibádity v Ománu a jemenské Záidovce, vulgo Húthie) a do určité míry i křesťanskými církvemi, které se cítí stále více ohroženy postupující radikalizací sunnitů. A na druhé straně je ještě menší tábor sunnitských extremistů, chcete-li – s určitou dávkou nepřesnosti – hanbalistů a wahhábistů (vládnoucích elit Saúdské Arábie, Spojených emirátů, Kuvajtu, Kataru a Bahrajnu), kteří kontrolují většinu těžby a obchodu s ropou a zemním plynem v oblasti a mají veškerou vojenskou, finanční a logistickou podporu významných vojenských mocností Spojených států a Turecka i tichou podporu EU a dalších „západních zemí“.

To, o co se dnes ve skutečnosti hraje, je umírněná sunnitská většina, která stojí někde uprostřed mezi oběma tábory a s určitým stupněm podezření hledí na obě strany. Tato „mlčící většina“, kterou se Spojené státy snaží dotlačit do tábora wahhábistického a Rusko naopak do tábora menších konfesí, zahrnuje většinu obyvatel Sýrie, Egypta i kurdských oblastí zemí regionu a nepochybně velkou většinu obyvatel arabského Maghrebu, tedy Libye, Tuniska, Alžírska a Maroka. Krásně je tento moment vidět například v Sýrii, kde se navzdory masivní podpoře zvenčí vláda prezidenta Asada drží proti wahhábistům právě díky podpoře velké části sunnitských obyvatel, hlásících se k umírněné, hanífovské škole islámu.

V konkrétním případě Jemenu jde zejména o problém legality, či spíše legitimity sukcese moci. V době, kdy těžce zraněného prezidenta Sáliha státy GCC (Rada pro spolupráci arabských států v Zálivu) v jeho saúdském exilu roku 2012 „přesvědčily“, aby odstoupil, a moci se chopil jejich tichý exponent, viceprezident Hádí, vypadalo vše (stejně jako v mnoha jiných případech, jak nám to vždy mediální mainstream vylíčí) jako dobrý plán. Jeho pozdější „zvolení“, které bylo spíše aklamačním potvrzením jediného kandidáta, zahájilo proces zpochybnění jeho legitimity. Tento proces pokračoval Hádího neschopností stmelit zemi (která spíše než saúdskou loutku potřebuje charismatického vůdce Sálihova typu) přes přehmaty a chyby až k etnicky a nábožensky motivovaným čistkám. Nakonec byl vyhnán ší’itskými Húthii z hlavního města Sana’á do Adenu a z Adenu ho vyhnala pro změnu odpadlá část ozbrojených a bezpečnostních sil, která se postavila proti jeho stylu vlády. V opozici proti Hádímu tedy nestojí pouze ší’itští Húthiové, jak nám stále dokola omílají mainstreamová média řízená z jednoho centra, ale jedná se o odpor, který by se dal nazvat „všelidovým“.

Proč se v koalici arabských států na potlačení ší‘itů v Jemenu angažuje Sísího Egypt? Zdálo se, že se spíše obrací k Rusku...

Podívejte, Egypt, ať chceme nebo ne, je převážně sunnitskou zemí, která je masivně podporována dary a úvěry ze Saúdské Arábie. Jednou věcí je tedy Sísího přirozená nedůvěra k wahhábistům, podporujícím jeho domácí Muslimské bratry, saláfisty a další islámské extremisty, druhou věcí je, nakolik si může dovolit otevřeně odmítnout pomoc těchto bohatých arabských zemí, dále deklarovanou podporu Spojených států, které byť se skřípěním zubů, ale přece jenom nakonec spolkly jeho převzetí moci a odstranění Mursího. Problémem Egypta je jeho relativně tenká vrstva bohatých a vzdělaných sekulárních nebo umírněných elit a masy chudých, polovzdělaných obyvatel, pro které je radikální islám s vidinou určité sociální spravedlnosti a rovnosti jedinou ideologií naděje na zlepšení vlastních ekonomických poměrů. A tak Sísí, stejně jako před ním Násir a Sadat, balancuje mezi Ruskem a Spojenými státy, mezi tím, co se stále více nepřesně nazývá „Východem“ a „Západem“.

Sísího bezprecedentní krok, kdy na sklonku minulého týdne svolal do Šarm al-Šejchu bezpečnostní konferenci Ligy arabských států je proto nikoli výkyvem, ale potvrzením rozpolcenosti jeho postoje, uvedeného výše. Vyjádřil tím sice na jednu stranu svoji nespokojenost s vojenským zásahem Saúdské Arábie a některých dalších zemí GCC v Jemenu, na druhé straně jim však dal možnost podílet se na budování společných sil rychlé reakce Ligy arabských států. Je v tom kus licoměrnosti (kterou egyptští „faraoni“ uplatňovali vždy v jednání s okolními i vzdálenými „barbary“) a trochu upřímné snahy o nastolení kontroly nad bouřlivými událostmi v regionu v uplynulých čtyřech letech. Ostatně na této konferenci nechal Sísí nahlas předčítal dopis s postojem Ruska k jemenské krizi, což vyvolalo hysterickou reakci saúdského ministra zahraničních věcí, který argumentaci tohoto dopisu odmítl, neboť „Rusko se přece podobného jednání (podpory zvoleného prezidenta)“ dopouští v Sýrii. Tímto srovnáním princ Saúd nejenom naivně potvrdil nedostatek legality vlastního zásahu, ale navíc porovnal neporovnatelné – Asada, zvoleného a podporovaného většinou národa, který hájí Sýrii a Syřany proti v zahraničí naverbovaným teroristům, se všelidovým povstáním proti aklamací potvrzenému jedinému kandidátovi na prezidenta Hútímu, kterého vyhnal vlastní národ. Tady mi dovolte malou odbočku...

Ano, prosím...

Jako právník, který byl vzdělán v určitém prostředí mezinárodního práva, se vždycky rád vracím k otázce legality událostí, jichž jsme svědky. Konkrétní případ vojenského zásahu Saúdské Arábie a některých dalších zemí GCC v Jemenu by se dal spíše přirovnat k situaci, kdy by vypuzený prezident Janukovyč ze svého moskevského exilu požádal Ruskou federaci o vojenský zásah proti Majdanu a dalším vzbouřencům na Ukrajině a ta mu – dejme tomu s pomocí Běloruska a Kazachstánu nebo i bez nich – vyhověla. Dovedete si představit ten křik a okamžitou vojenskou odpověď NATO na podporu a ochranu vzbouřenců?

Na druhé straně, tedy v případě Jemenu vidíme, nebo spíše slyšíme, to ohlušující ticho, a co více – dokonce vše napovídá tomu, že se spíše přikláníme k tomu vzbouřence potrestat, pobít a zkrotit. Humanistický Západ k tomu použije Saúdskou Arábii a Katar, které stvořily a financují Islámský stát v Iráku a v Sýrii, země, které platí čečenské, albánské a libyjské hrdlořezy. Pokud budeme našim vládám tolerovat takové protiprávní jednání, chování a názory, neočekávejme, že se situace nějak zásadně změní k lepšímu.

Jak mohou tyto události zahýbat s cenami ropy? Můžou narůst, což by vyhovovalo Rusku?

Jemenské události cenami ropy zahýbat nemohou. Jemen, který těžil před takzvaným „arabským jarem“ zhruba 260 tisíc barelů ropy za den a od té doby se potýká s mnoha bezpečnostními a technickými problémy, které jeho těžbu snížily až na 40 procent tohoto objemu, hraje ve světovém obchodu s touto surovinou zcela zanedbatelnou roli. Cenu ropy a těžební kvóty určuje Saúdská Arábie na základě pokynů z Washingtonu. Ostatní členové OPEC jsou pouze statisty, kteří buďto spolupracují nebo jsou různě vydíráni, embargováni a jinak donucováni.

V poslední době jsme mohli zaznamenat disharmonii mezi Obamovou administrativou a vládou Netanjahua ohledně vyjednávání USA s Íránem o jaderném programu. Chtějí se USA dohodnout s Íránem a proč? Nenaruší se tím izraelsko-americké vztahy? Nemůžou jednání USA a Íránu narušit události v Jemenu, kde je Írán obviňován, že podporuje povstalce?

Izraelská politika pracuje v dlouhodobém formátu. Netanjahuovi šlo o to, aby před vlastními volbami mobilizoval svou konfrontační rétorikou váhající část izraelského elektorátu na svoji stranu. Teď bude čekat na prezidentské volby ve Spojených státech, které za necelé dva roky určí nástupce Baracka Obamy. Vzhledem k tomu, že je vysoce pravděpodobné, že voliči v USA tentokráte zvolí zástupce republikánů – a to spíše neocona než umírněného – může se těšit na relativně brzký obrat v zahraniční politice Spojených států vůči Íránu. Tento moment zvolení nového amerického prezidenta bude obecně velmi kritickým „bodem zlomu“ ve světové politice podobným tomu, jakým bylo zvolení Bushe mladšího, navazující události 11. září a následná tzv. „válka proti terorismu“, která ve skutečnosti napomohla k současnému prudkému růstu terorismu a nestability ve světě. Ostatně už po republikánských primárkách bude poměrně jasno. Pokud jméno nominanta bude znít tak nějak jako „John Ellis ‚Jeb‘ Bush“, obrátím se neprodleně na Lišku se žádostí o úvěr na vybudování jaderného krytu. A neberte to jako skrytou reklamu.

Obvinění Íránu již zazněla. Zcela paradoxně, namísto odsouzení agrese Saúdské Arábie vůči Jemenu je právě aspekt údajné podpory Íránu povstalému národu tím, čím se mezinárodní společenství nyní palčivě zabývá. Humanistický „Západ“ zcela opomíjí věci, které jsou pro něj důležité v jiných zemích a v jiných případech, tedy např. společenské postavení Húthiů, jejich podíl na výkonu vlády, opatření, které podnikla Hádího vláda, aby zabránila jejich zabíjení (útoky proti jejich mešitám před několika málo dny zanechaly po sobě více než stovku mrtvých bez odezvy mezinárodního společenství nebo mainstreamových médií). Vše jsou tedy pouze mantry – každá strana se drží té svojí.

Otázkou pro globalisty a moralisty typu například Havlových pohrobků je, která je ta spravedlivější mantra. Otázkou pro skutečné politiky v České republice je potom to, která mantra je výhodnější pro naší zemi, její vědu a výzkum, průmysl a obchod. Paradoxně dojdete v obou otázkách ke shodné odpovědi – nejenom, že podpora odporu proti wahhábistům a dalším islámským extremistům je dobrá a ospravedlnitelná z hlediska globálního, morálního a kulturního (v rámci boje Evropy za zachování vlastní křesťanské identity), ale je takovou i z hlediska čistě národního zájmu České republiky, kdy ničení celých zemí, s nimiž Česká republika tradičně obchodovala (Libye, Irák, Sýrie a Jemen) nám ubírá možnosti uplatnění našich výrobků na zahraničních trzích při paralelní nemožnosti prosadit se více na trzích wahábistických monarchií, které si pro svůj vývoz chrání především Spojené státy a Velká Británie.