Nedávno vám vyšla kniha Fejsbuk, kde se prolíná několik rovin včetně politiky. Co vás k takovému konceptu přivedlo?

V jednu chvíli jsem měl na své poměry relativně dost času a takováhle věc čas určitě potřebuje, ostatně mi to trvalo rok. Měl jsem i tu chuť, kterou jsem měl tedy vždycky, ale pořád jsem si říkal, že ještě není ten čas, takže teď se to sešlo a říkal jsem si ´fajn, mám nějaký plán, pojedu do Ameriky, udělám tohleto, udělám támhleto´. A do toho napíšu formou vzpomínek to, co považuju za důležitý za těch minulých čtyřicet let. Říkal jsem si taky ´nejsi Churchill nebo Paroubek, abys psal paměti´, takže nakonec to je v tom bermudském trojúhelníku mezi pamětmi, žurnalistikou a nějakým osobním románem. Snažil jsem se to udělat zajímavější, aby v tom byla nějaká akce, nějaká story, protože přece jen ten novinář ve mně se dožadoval svého.

V knize poměrně dost píšete o Václavu Klausovi…

Chtěl bych říct, že tam píšu i hodně o Václavu Havlovi, protože to těžiště mé novinářské práce, taková ta hvězdná chvíle byla právě kolem revoluce, kde nejdřív byl absolutní dominantou Václav Havel a posléze byl za hvězdu Václav Klaus. A pak se to všechno změnilo do té podoby, kterou vidíme dneska.

V čem vidíte ten nepoměr mediálního referování o Klausovi a Havlovi? O tom prvním je často tendence psát špatně za každou cenu, u toho druhého jde prakticky pouze o vychvalování.

O médiích se opravdu těžko spekuluje, zvlášť když jsem tu práci sám dlouho dělal. Já kolegům do svědomí sahat nebudu, i když zajímavých teorií by se našlo dost. Pravdou ale je, že Václav Klaus měl to štěstí - neštěstí, že je zřejmě odpovědný za tu ekonomickou reformu, za ten kapitalismus, privatizaci a rozdělení majetku a tak dále. A to je věc, která se nedá vyhrát mediálně. To se prostě dá eventuálně víceméně dobře udělat, minimalizovat chyby, ale mediálně se to vyhrát nedá. Protože těch co mají pocit, že prohráli, je nekonečně víc, než těch, co mají pocit, že vyhráli. Takže to je vždycky Pyrrhovo vítězství, ale já myslím, že on o tom musel vědět a šel do toho dobrovolně, takže ho nebudeme zase moc litovat (smích).

Jaký je ve vašich očích Václav Klaus jako prezident?

Teď mě nutíte, abych mu podkuřoval, a tomu jsem se právě v té knize snažil vyhnout (směje se). První, čeho si na něm všimnete, je jeho absolutní ambicióznost, nekonečná vůle po vítězství. A já jsem vždycky doufal, a zatím mě nezklamal, že ta ambice je pro dobro téhle země. To jeho vysmívané čecháčkovství a fangličkářství, ta jeho víra, že nejsme horší než ostatní, je pro mě vlastenectví. To je ten rozdíl mezi slovem nacionalismus a patriotismus. Někdo to má jako nadávku, já zase jako plus. A k tomu patří to, že to musí být člověk, který se nebojí jít proti proudu a to mu jde opravdu dobře.

Další rozhovory ParlamentníchListů.cz čtěte ZDE

Myslím si, že to není vůbec jednoduché být prezidentem republiky a sedět tam v těch Bruselech na poradách a vědět, že je tam člověk za exota, že je tam kolikrát úplně sám a že si za jeho zády o něm vyprávějí vtipy a to ještě v tom lepším případě. Jeho pravdu mu svět nejspíš nikdy neuzná a až se ta pravda ukáže, tak mu ji klidně ukradnou, to se klidně může stát, ale já jsem přesto rád, že to všechno říká už teď, zdánlivě mimo mísu. Je to prostě náš don Quijote de la Mancha. A ty větrné mlýny melou hezky, ale zbytečně.

Dobře, abychom mu tedy nepodkuřovali. Znáte některé jeho stinné stránky?

Když jsem šel nedávno propagovat Fejsbuk k Janu Krausovi, tak jsem samozřejmě přemýšlel, co tam budu vykládat, až se na mě v souvislosti s Klausem vrhne. A pro jistotu jsem si připravil téma „tři největší slabiny Václav Klause“. Těžko se to hledá, ale nakonec jsem za bezesných nocí těch špatných vlastností přeci jen pár našel, takže tady jsou: zaprvé, na rozdíl od Obamy nikdy nekouřil marihuanu, což ho nějakým způsobem hendikepuje, ale ještě se to dá pochopit. Za další si myslím, že trošinku fláká ten golf, ale dejme tomu, že je už v letech na to, aby měnil svůj sport. Ale zatřetí, a to už hraničí s charakterovou vadou, slyšel jsem z důvěryhodných zdrojů, že se někde někomu přiznal k tomu, že je slávista. Honza Kraus se mě na to nakonec vůbec neptal, ale myslím, že tohle by veřejnost měla vědět…

A jak hodnotíte Václava Havla jako prezidenta, abychom nemluvili jen o tom současném…

Havel jako člověk byl typickej sympaťák, vždy všemi oblíben, to určitě. V lecčem byl pravým opakem Klause. Ale jako prezident… Vzpomínám, jak vyprávěl, že ho někteří jeho blízcí včetně Olgy tehdy v dobách revolučních přesvědčovali, ať to nedělá, ať toho prezidenta odmítne. Nikdy jsem tomu nevěřil ani na vteřinu, ale dneska už to možná vidím jinak. Jasně, že taková nabídka se odmítnout nedá, ale čistě teoreticky kdyby to šlo, možná by udělal líp. V první řadě pro sebe, ale i pro svůj odkaz, protože si myslím, že jakkoliv tu moc miloval a velice rád se jí zaobíral, tak tím, že se jejím výkonem logicky taky ušpinil, jeho hvězda začala ztrácet lesk. Pro lidi představoval geniální symbol a pro úspěch revoluce měl klíčový význam, čímž si zasloužil své místo v dějinách, ale ne v dějinách politiky. Na rozdíl od Klause.

Koho byste rád viděl na Hradě po Václavu Klausovi?

Když odečtu Ivana Mládka a Vojtu Dyka, kteří nedávno v předvečer svých turné ohlásili kandidaturu, což je takový hezký český, tak pokud jde o tyhle extravagantní nápady, úplně na začátku jsem si říkal, že Okamura by vůbec nebyl špatný. To by byl jako dobrý ekonomický fór, že by sem jezdily ty miliony Japonců, aby se podívali se na tu šílenou zemi, která si zvolila Japonce za prezidenta. To by v dnešní ekonomicky těžké době bylo zajímavé. To jsem ale opustil, protože Tomio to nakonec sám vzdal…

Ale když se dostaneme k té zhruba čtveřici nějakých kandidátů, tak když si vezmeme Švejnara, Schwarzenberga, to jsou pro mě v podstatě cizinci, kteří jsou v České republice jen shodou okolností. A já si prostě představuju toho prezidenta jako „našince“. A jak říkají cimrmani, „cizinec není našinec“. Vím, že to zní xenofobně a tak dále, ale proboha já, kterej jsem zasvětil celý život studiu cizích jazyků a kultur, prostě nejsem xenofob a na tom trvám.

Myslím si totiž, a to je to hlavní, že většina těch kandidátů, a patří mezi ně i Fischer, nemá takzvaně zaplacený příspěvky. Ostruhy získané v boji, kdy před lidmi nesete důsledky za svoje rozhodnutí. Z těch, co jsou momentálně ve hře, snad jen Zeman to tady odžil, byl tady celý ten průšvih během čtyřiceti let po válce, nějakou práci udělal a tuhle zemi zná. Dejme tomu, že mu leží na srdci její dobro, že je ochoten jí reprezentovat ze všech sil a navíc s ním bude možná i legrace. Je fakt, že to nebude mít lehký, ale prostě poté, co paní Němcová, která by byla úplně jinej model, usoudila, že kandidovat nehodlá, tak mi to momentálně vychází na Těžkého Miloše, jak mu říkám ve své knize. Ale cesta všech kandidátů bude ještě dlouhá, může se objevit někdo jiný, navíc pokud tomu rozumím, není ještě vytesáno do kamene, že ty volby vůbec budou, zkrátka situace na frontě se mění každým okamžikem.

Na závěr bych trochu odběhl k jinému tématu. Nyní často slýcháme varování před nástupem komunistů k moci. Co o tom soudíte, je současná KSČM hrozbou?

Vezmu to lehce ze široka. V poslední době z nejrůznějších důvodů navštěvuju slavnosti Prvního máje. Loni to bylo v Paříži, letos jsme šli v Praze do „fučíkárny“ a viděli jsme zajímavou věc. Nejdřív tam měli slavnost komunisti a po nich sociální demokracie. Ta komunistická slavnost byla daleko živější, daleko dynamičtější a bylo tam víc lidí, víc buřtostánků a tak dále. A ti sociální demokraté, když pak přicházeli, tak od pohledu jsem si říkal, jsou vlastně úplně stejní jako komunisté, jen o deset let mladší.

Když někdy náhodou potkám Vojtěcha Filipa, tak mu lehce žertem říkám, že by se už sakra měli s tou sociální demokracií spojit, že to je jediná cesta, jak vyřešit ten poslední problém, ten jejich blbej název. Kterej je fakt blbej, není dobrej. A říkám, „měli byste se s nima spojit, jste jedna parta, máte stejnej program, tak proč tady prostě komplikujete situaci, ty vaše hlasy jdou pak do háje a ty lidi nejsou zastoupeni nikde a vlastně je to k ničemu, jenom tu situaci a případnou dohodu znemožňujete.

A on se vždycky směje a říká: „No jo, tak to už tady jednou bylo, to slučovaní a špatně to dopadlo“, a tímhle vtipem ta debata většinou končí. Ale upřímně řečeno, já to myslím vážně a jsem přesvědčen, že by se měli spojit a vytvořit jednu velkou sociální demokracii nebo sociální stranu, která je úplně legitimní a určitě bude jednou za čas vítězit a doba jako je tahle jim k tomu hraje do karet. Absolutně se nebojím nějakého návratu komunistické totality, to je nesmysl, ale ten název KSČM je problém, to je prostě pravda. Spoustě lidí to právem vadí. To dědictví není dobré a můžou se od něj distancovat, jak chtějí, ale mají to ve jméně a dokud to jméno budou mít, bude to tak stále. „Promiň, Vojto, já vím, že se vám to takhle líbí, ale je čas s tím něco udělat…“ (směje je).