V letošním roce oslavíme třicet let od sametové revoluce. Současná nálada a vzájemná nevraživost v Česku se ale zdá být opravdu vážná, s dnešní vládou panuje taková nespokojenost, že země od dubna zažívá sérii protestů. Jakou zprávu o stavu naší společnosti vysílá všeobecná nálada v zemi v předvečer takto významného výročí? Co Čechy trápí, co jim schází a co by potřebovalo změnu?

Rozdělení společnosti je čím dál ostřejší. Dříve se politicky společnost dělila především na ekonomickou levici a ekonomickou pravici. Dnes vede nejvýraznější hranice mezi zastánci evropeistického establishmentu a ostatními. Lidé stále silněji vnímají rostoucí hrozby vyplývající z masové migrace. Vnímají zvyšující se agresivitu globální pokrokářské levice, stupňující se tlak nebezpečné ideologie politické korektnosti. Lidé vnímají, někdo vědomě, jiný spíše podvědomě, že establishmenty členských zemí a bruselských institucí těmto hrozbám neumějí nebo ani nechtějí čelit, a mnohdy je dokonce posilují. Nelze si nevšimnout, že tito politici nápadně často patří právě do politických stran, které se nejvíce exponují na demonstracích pořádaných politickou neziskovkou Milion chvilek pro demokracii. Je dobré si těchto souvislostí všímat. Dobrou zprávou je, že s velkou částí společnosti tato úporná snaha levicových liberálů zatím mnoho nedělá. Bylo by velmi unfair tvrdit, že ten, kdo se těchto demonstrací nechce účastnit, je podporovatel Andreje Babiše. Jsem rád, že nemalá část naší společnosti si dokáže zachovat chladnou hlavu.

Andrej Babiš je pro mě nepřijatelný člověk. ANO jsem nevolil a nikdy volit nebudu. Přesto se obávám, že jeho osoba je spíše zástupným problémem. V institucích EU se vystřídala řada vrcholových politiků s marxistickou minulostí, přesto své funkce prožili či prožívají bez větších obtíží. Andrej Babiš nastoupil na scénu jako ministr financí v roce 2013. Tehdy s podporou některých politických neziskovek. Čapí hnízdo je ještě starší kauza. Co a proč se změnilo, že je najednou veřejným nepřítelem, když se tak mělo dít dávno předtím? Věřím, že řadě účastníků demonstrací jde zcela upřímně o naši krásnou zemi a chápu jejich rozhořčení. Nicméně výše uvedené otázky je vhodné si položit.

Celá série protestů vedoucí k současné krizi má počátek ve jmenování Marie Benešové ministryní spravedlnosti. Sama Benešová se ale v médiích objevuje jen zřídka a nevyslyšené požadavky demonstrujících se rozrůstají. Co nám přineslo hnutí Milion chvilek? Jde o organický počin nespokojených obyvatel? Vyprodukovalo hnutí nějaké výrazné osobnosti, které by se mohly zapojit do budoucího politického dění v zemi?

Spolek Milion chvilek pro demokracii je politický projekt. Nejde o politickou stranu, ale o spolek, který neusiluje o zastoupení ve volených orgánech. To je však jen formální rozdíl. Tato neziskovka má politické požadavky, a to nejen personální, ale i programové. V listopadu 2017 například Milion chvilek vyzval premiéra, aby „byl Evropan“. To je velmi programový požadavek. Jako politický aktér spolek Milion chvilek pro demokracii usiluje o změnu politické moci. Nic z toho není v demokracii nepřípustné ani samo o sobě špatné. Jen je dobré to připomínat.

Milion chvilek pro demokracii požaduje změnu na postu premiéra. Zdánlivě se požadavek této politické neziskovky omezuje jen na tuto personální změnu. Nicméně pokud by Andrej Babiš odstoupil, byl by to začátek konce hnutí ANO a to by byla již zásadní změna. To v Milionu chvilek nepochybně dobře vědí. Proto jim příliš nevěřím, pokud tvrdí, že chtějí jen změnu premiéra, zatímco vítězství ANO uznávají. Opět zdůrazňuji, ve svobodné společnosti je legitimní požadovat odstoupení politika či změnu politického vedení země. Nicméně standardním postupem je prosazování postojů v politických stranách a volební zápolení o důvěru občanů. To proběhlo a právě tak se Andrej Babiš ocitnul tam, kde nyní je. Masové demonstrace jsou nástrojem mimořádným.