Blíží se konec prvního pololetí letošního školního roku. Z něj učitelé viděli žáky pouze několik týdnů. Tušíte už, jak je budete hodnotit?

Jako učitel, který má hodnocení v popisu práce, tak nejen tuším, já to musím vědět. Trochu mě vyděsily titulky některých novinářů, kteří prohlašovali slovní hodnocení jako jediný určený způsob hodnocení. Naštěstí ministerstvo školství vydalo pouze doporučení. Slovní hodnocení není nijak jednoduchá záležitost a má svá specifika a chtít po učitelích, aby bez přípravy a zkušeností vypracovali smysluplný a pro rodiče hodnotný výstup u v průměru dvou set žáků je z oblasti sci-fi.

Konečné hodnocení tedy bude vycházet z několika nezávislých zdrojů. Známek získaných v době prezenční, známek získaných během online výuky a pomocných kritérií, jako aktivita při online hodinách, včasné a pravidelné odevzdávání zadaných prací apod. Rozhodně nebude mým cílem v této prapodivné době děti „zaříznout“, a to, myslím, hovořím za všechny učitele.

Jak se daří vzdělávat žáky „na dálku“? Daří se jim předávat vědomosti?

Velice obtížně. Technické zabezpečení je zvládnuté velice solidně, osobní kontakt a socializace, která probíhá při standardní výuce, je ovšem nenahraditelná.

Školní docházka je ze zákona povinná. Jak se tuto povinnost daří udržovat v situaci, kdy žáci jsou doma a lze s nimi komunikovat jen distančními prostředky? A má škola případně nějaké nástroje, jak k tomu žáky přimět?

Stejně jako u předchozí otázky, budu se tedy opakovat – obtížně. Hlavní tíha je na rodičích, kteří jsou samozřejmě ihned informováni v případě neúčasti žáka na online hodině. Dost často rodiče dodatečně omlouvají děti z důvodu problémů s připojením, technické poruchy… Někdy je to skutečnost, někdy jen snaha vyhnout se problémům. Takže jak říkáte „nástroje k donucení“ mají spíše rodiče než škola.

Působíte v krajském zastupitelstvu Ústeckého kraje ve školském výboru. Jak může v tuto chvíli školám a žákům pomoci kraj?

V rámci kompetencí se kraj může angažovat pouze v rámci středních a vysokých škol. Stát pomohl školám formou financí, použitých pro pořízení technologií, potřebných pro online výuku. A to je také asi jediný způsob, jak může pomoci i kraj. Otázkou zůstává, kde tyto peníze vzít v situaci deficitního rozpočtu, způsobeného očekávaným propadem příjmů. Navíc technické zabezpečení už je na většině škol vyřešené. Míč je tedy především na straně vlády, která musí najít způsob jak vrátit žáky a studenty do škol.