Co jste říkala na demonstraci na Staroměstském náměstí, která protestovala proti vládní koronavirové politice? Vnímáte, že mezi občany se skutečně šíří frustrace?

Ano, samozřejmě, mezi občany žiji a denně s nimi komunikuji – a nejde jen o frustraci, ale také o pocit nejistoty a beznaděje u těch skupin občanů, které dopady vládních a epidemiologických opatření v rámci nouzového koronavirového stavu postihly existenčně, zákazem podnikání, ztrátou příjmu či zaměstnání. Aniž by jim mnohdy byly poskytnuty odpovídající a spravedlivé kompenzace a aniž by jim vláda představila jasnou vizi a perspektivu nejbližší budoucnosti a její alternativy, či obrazně řečeno, aby jim alespoň ukázala nějaké světlo na konci tunelu a naději.

Nejčastější kritikou účastníků demonstrace bylo, že mohou rozšířit virus mezi své příbuzné v ohrožených skupinách. Premiér Babiš je dokonce vyzýval, ať nastoupí do nemocnic. Bylo podle vás vhodné, že projevili svůj postoj takto?

Jistě. Ve svobodném a demokratickém režimu je shromažďovací právo a právo na nenásilný protest a na projev názoru jedním z jeho nejdůležitějších a nejzásadnějších prvků. A nouzový stav není stavem výjimečným ani stavem válečným, takže veřejný projev názoru a oprávněné nespokojenosti s některými kroky vlády je zcela namístě. Při zachování všech příslušných právních norem.

Jedním z nejčastějších témat na demonstraci byla neschopnost vlády a zmatená rozhodnutí měnící se ze dne na den. Máte pocit, že vláda situaci zvládá?

Situace ve společnosti je celkově vážná. Ale zatímco v prvních týdnech a měsících bylo možné určité drobné vládní chyby pochopit, nyní to už možné není, natož je tolerovat.

Vláda situaci nezvládá manažersky a komunikačně, přijímaná opatření jsou často chaotická, nedotažená, protichůdná, opakovaně se měnila – často i ze dne na den – zejména v oblasti omezení provozu obchodů, služeb či škol, což je naprosto neodpustitelné, cynické a arogantní vůči občanům a podnikatelům, kterých se to bezprostředně dotýkalo a které to poškodilo.

Navíc vláda dodnes své kroky uspokojivě nevysvětluje, například to, proč musela – a často ještě stále musí – být dlouhodobě zavřena většina malých obchodů se zbožím denní potřeby – v první vlně např. železářství, nyní prodejny a opravy obuvi a oděvů, papírnictví atd.

Samostatnou kapitolou je pak uzavření škol, které má nenahraditelné negativní dopady na žáky (a jejich rodiče) a studenty zejména na prvním stupni základních škol či v posledních ročnících základních a středních škol.