Pane převore, náš rozhovor vychází o půlnoci, co v tomto čase děláváte?

Zhruba asi tak už půlhodinu asi spím. Do postele se nikdy dřív nedostanu než kolem jedenácté. Většinou to poslední, čemu se v sobotu večer věnuji, je to, o čem budu ráno v půl osmé v neděli kázat. To jsou většinou mé poslední myšlenky, se kterými každou sobotu večer usínám.

A o čem sníte? Není-li to tajemství, které si chcete uhájit?

Mně se někdy sbíhají ve snech všechny ty věci, kterými jsem za ten celý den prošel. Setkání se všemi lidmi. V poslední době sním především ale o tom, abychom zde udrželi tady ten život a náš klášter, aby mohl být otevřený a byl otevřený nadále všem lidem. A aby bylo také čím zaplatit všechny složenky. Protože víme, že to je čím dál horší v poslední době. Tak se přiznám, že se tím někdy i po půlnoci budím. Ale Bohu díky, mám jinak většinou spaní dobré.

Blíží se již tradiční oslavy výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Velehradě uváděné tako jako Dny lidí dobré vůle. Pokud byste měl laika nalákat, jaké důvody byste představil, aby věděl, proč by tam měl namířit?

Já jsem měl to štěstí, že jsem byl na samém počátku. Tehdy hlavně koncertů lidí dobré vůle. Napřed to byl koncert v roce 2000, kdy se chystal celý svět na přechod do nového tisíciletí, takže z iniciativy olomouckého arcibiskupa se ten koncert připravoval. Byl jsem tehdy vyzván, abych byl spolumoderátorem toho koncertu. Ta myšlenka, na kterou se zprvu dívali mnozí skepticky, jestli to vůbec má smysl, jestli to je vhodné na tomto prostoru, ukázala, že přilákala spoustu lidí. A tím více v předvečer dvou státních svátků – Cyrila a Metoděje a upálení Mistra Jana Husa. Měli bychom si uvědomit, že nežijeme ve vzduchoprázdnu a že ta naše současnost vyrůstá z naší minulosti, kterou máme přenést do budoucnosti. Ta základní myšlenka byla dobrá a jsem rád, že se ten koncert Dobré vůle přerodil v dny Lidí dobré vůle. To znamená, že těch akcí je tam nyní více a jsem rád, že jsem tam celkem těch deset roků strávil. Na samotném Velehradě se shromáždilo každoročně několik tisíc lidí, každá skupinka najde svoje místo, svoje uplatnění. Jednak po stránce duchovní v samotné bazilice, i mimo ní. Jsou tam programy pro děti, pro mládež, sportovní vyžití. A samozřejmě i kulturní vyžití v předvečer svátků.

Přibývá počet lidí, kteří tam míří?

Poslední dva ročníky na Velehradu už nemohu posoudit, už  jsem tam nebyl. Říkal jsem si, že těch deset roků je dostatečně dlouhá doba, a že by to zasluhovalo, aby to někdo jiný převzal, nejsem zastánce toho, aby člověk dlouho přetrvával na jednom místě. Počet účastníků jednoznačně každým rokem přibývá a vedle skutečných stálic přijíždějí stále nové tváře, více dalších lidí. Myslím si, že jak se Velehrad připravuje, jak se mění po stránce vnější tou přestavbou a rekonstrukcí pro ten příští rok, kdy budeme slavit 1150. výročí příchodu Cyrila a Metoděje, že si najde stále více příznivců.

Možná by přišlo lidí ještě více, kdyby nebyl mezi Čechy tak velký poměr ateistů. Nebo to je jinak?

Na to se mě ptá hodně lidí, často o tom hovořím. Vím, že se to říká. Ale to, že při sčítání lidu někdo nezatrhl kolonku, že je věřící, to neznamená, že tu je tolik ateistů. Spíš bych možná pokládal za nešťastné formulace při tom sčítání lidu. Proto to pak možná mnozí lidé nezaškrtli. Já na ty statistiky moc nedám, protože se s lidmi setkávám. Vím, že jednak v našem národě je rozšířený takzvaný „Něcismus“, jak to nazval kdysi Tomáš Halík. Mnoho lidí totiž říká, něco nad námi musí být. Takže já nesouhlasím s tím, že by lidé nevěřili, ale je to způsobeno jen spoustou neznalostí a předsudků. A také myslím, že to působí to, že lidé sice věří, ale mají trochu problém s institucí církve.

Proč, podle Vás?

Z různých důvodů. Jsou tu ty předsudky, o kterých jsem již hovořil, protože doba normalizace, doba nástupu komunismu v padesátých letech minulého století, tvrdé zásahy proti církvi a samozřejmě takový ten slovník stalinský, proticírkevní, zanechal v lidech mnoho nedobrého. Já si myslím dokonce, že i situace První republiky, osamostatnění národa i taková ta hesla: pryč od Říma! To způsobilo to, že zvláště s katolickou církví mají pak lidé problémy. Ale je to dáno třeba i zkušenostmi prarodičů nebo rodičů, to se z generace na generaci přenáší…Setkávám se proto s lidmi, kteří v těchto souvislostech opakují stále stejná různá klišé…

No možná se na tom negativním postoji odráží i aktuální jednání o církevních restitucích. Nemáte obavy, co vše ještě mohou spory kolem toho vyvolat?

Samozřejmě, že to ve mně obavy vyvolává. Domnívám se totiž, že celá ta situace v parlamentu, ale i rozhovory lidí vycházejí a navazují právě na ta různá klišé. A na to, co je zakořeněno v myslích lidí, takové ty nesmysly, jako že když se vrátí majetek církvím a jejím subjektům, tak to bude patřit cizím státním mocnostem, Vatikánu. V tom úplně slyším ten stalinistický slovník padesátých let…A to i z úst lidí, které bych považoval za vzdělané. Samozřejmě, měl by tu být dodržen princip spravedlnosti…Když se podíváme na náš Břevnovský klášter, který byl vrácen částí budov v roce 1990 a v takovém neutěšeném stavu, tak jen díky domu, že jsme připravovali milénium kláštera, že v samotném klášteru byl státní archív českého ministerstva vnitra, a neměl se kam vystěhovat, tak přispělo české vnitro na vnější plášť. Vlastně i díky tomu, že máme zakořeněno to, že se u příležitosti různých výročí něco renovuje, opravuje, jsme dostali ten státní příspěvek, přispěli nám ale i spolubratři. Ale jen proto, aby mohl začít život v těchto zdech. My musíme nějakým způsobem získávat ale dál prostředky na provoz, proto část areálu pronajímáme. Ovšem to stačí opravdu jen na provoz, nikoli na investice. Aby se mohla další činnost provozovat, investovat, k tomu to materiální zázemí je také nutné. A proto k tomu dříve sloužila zemědělská půda či lesy. Samozřejmě i jiné církevní subjekty či řády – například Boromejky, které jsou tady hned vedle nás, a vedou dům pro seniory v Řepích či Nemocnici pod Petřínem, by také určitě prostředky využily v maximální možné míře tím nejlepším způsobem k prospěchu dalších v sociální či nemocniční péči.

Panují ale obavy, aby se ten majetek, jak se lidově říká, „nezašantročil“, co si o tom myslíte Vy?

Samozřejmě nemůžu vyloučit, že kolem toho vrácení majetku církvím krouží možná už nyní spousta supů. A ti by byli ochotni svými sladkými řečmi doslova okrást ty, kteří s tím hospodařením nemají žádné zkušenosti a ani na to nejsou připravení. Nevylučuji to, to by se mohlo stát. Ale asi tak stejně jako lidem, kteří kdysi dostali vráceny nějaké majetky po předcích v restitucích v devadesátých letech.

• SLEDUJEME téma: Miliardy pro církve

Vím, že jste se znal osobně s Karlem Krylem, co Vás na něm nejvíce upoutalo? A myslíte, že jeho chmurné vize o tom, kam se naše země ubírá, se naplňují?

Setkal jsem se s mnoha osobnostmi, které jsem znal jen z vysílání různých rozhlasových stanic – jako Svobodná Evropa, či Hlas Ameriky… Může za to bývalý arciopat břevnovského kláštera Anastáz Opasek. Poté, co se vrátil z exilu, tak za ním chodili jeho známí, a Karel Kryl k nim patřil. Sezdával ho totiž s jeho první ženou, když se jim manželství rozpadlo, nezavrhl ho, stále ho přijímal a setkával se později i s jeho druhou německou manželkou. Karel Kryl tu zpíval při první bohoslužbě ke cti svatého Benedikta v roce 1990. Když jsme se vrátili do kláštera, připravoval i benefiční koncert v náš prospěch. Hovořil jsem s ním asi 14 dnů před jeho náhlým úmrtím, mluvili jsme o tom, že bychom mohli něco ještě v prospěch kláštera připravit. Už v té době jsme ale všichni pozorovali, jak je znechucen tím vývojem, který to tady v zemi nabralo. Ten revoluční, polistopadový vývoj si představoval úplně jinak.

V poslední době se ale zdá, že znepokojených je v naší zemi víc, než je zdrávo. Pozorujete to také?

Pro mě je velmi důležité to, že mám velmi rád historii a čtu o různých historických epochách, mám rád i historické filmy. Když se tedy pak člověk podívá do historie - ne že bych tím chtěl říkat, že je dnešní doba skvělá - tak si říkám: není tak nejhůř. Pokud někdo tedy říká, že ještě nikdy nebylo tak zle, myslím, že nemá pravdu. Byly epochy, které pro život společnosti i církve byly daleko horší. Co je ale špatné, to je to, že si spousta lidí s sebou nese takovou tu výbavu z minulosti a minulého režimu.

Myslíte, že v tom tedy tkví podstata narůstající nespokojenosti?

Rozhodně nepatřím k těm, co říkají, že za všechno můžou komunisti. To je takové zjednodušené klišé, které rozhodně není pravdivé. Lidé si však v minulé éře vytvořili spoustu návyků, kterých se nyní těžko zbavují. Já působil i jako vesnický farář za minulého režimu. Pozoroval jsem tak, jak lidé mají v sobě zakořeněno, že o všechno se za ně někdo postará. A to v těch lidech zůstává i nyní. Najednou, když mají převzít odpovědnost sami za sebe, o své zdraví, budoucnost, zabezpečení rodiny, zabezpečení stáří, jsou z toho vystrašení, doslova bych řekl vyjeveni. To je to, co si nesou z minula. Všechno za mě vyřeší a udělá někdo jiný, nejlépe „státe, starej se“. My ale víme, když se podíváme do jiných společnosti a zemí, že tomu tak není.

Lidé však poukazují na to, že se tu v zemi nějak moc krade…

Ano, to je další z věcí, která se na tom současném stavu nespokojenosti možná také podepsala. Lidé si s sebou nesou to okřídlené – kdo nekrade, okrádá rodinu. A znovu připomenu ty vesnice -  tam to bylo názorně vidět. Moji králici, moji vepři, moje krávy. Ale žili z toho, co jim majitelé přivezli z JZD. Tohle skončilo a lidé najednou zjišťují, že se jim špatně žije. Ale proč se divíme? Když se kradlo na této úrovni, krade se samozřejmě i ve větším. Vidím, jak ty veliké věci vyrůstají z těch malých. Je to nepochybně také o příležitostech, kdo má malé příležitosti, krade v malém, jakmile by měl větší, zřejmě by kradl i ve větším.

Proč tomu tak podle Vás je?

Snažím se vysledovat ty důvody, proč to tak je. Ta situace opravdu není dobrá. Jestliže je to mezi širokými vrstvami, tak i ve sněmovně mezi tou dvoustovkou lidí, se nějaké takové podobné procento musí vyskytnout, stejně tak i mezi zastupiteli na krajských i okresních úrovních.   

I ve světě jsou ale lidé nespokojení. Nemáte pocit, že stojíme zřejmě na nějaké zásadní křižovatce, kdy se budou třeba muset lidi měnit i duchovně?

Já si myslím, že ano. Ale nechtěl bych být ten, kdo z pozice duchovního bude zdůrazňovat: my jsme vám to říkali. Je vidět, že takové ty základní principy, které byly běžné pro předchozí generace, jako že je potřeba umět i něco obětovat, něco ztratit, zapřít, má něco do sebe. Sledujeme nyní všichni vývoj v Řecku. A vidíme a musíme objektivně přiznat, že se tam utrácelo nadmíru a někdy se až člověk zasměje nad tím, za co všechno se tam někomu dávaly odměny. Nebo podívejme se na poslední problémy Kypru. Dobře, lákali se tam lidé, kteří odváděli menší daně, proto i některé české firmy mají sídlo tam. To znamená, jestliže společnost málo přijímala do státní kasy, proč je máme podporovat nyní všichni? Vždyť si to vlastně zavinili sami, aby přilákali ostatní.

Lidé prostě nejsou ochotni si zřejmě nic odepřít – alespoň ne dobrovolně, rozumím tomu tak?

Ano. Projevuje se nyní to, že lidé už třeba ani nevědí, co je to půst. Když se o něm hovoří, mnozí ho zaměňují s nějakou dietou, jen proto, aby zhubli. Ale on ten půst byl hlavně proto, aby si ten člověk ukázal, jak je závislý či nezávislý na věcech tohoto světa. Že člověk může mít radost jen z těch věcí, na kterých je nezávislý. A to byl vždycky smysl půstu. Když si dám skleničku s přáteli, je to radost, když už ji musím mít, tak jsem otrokem. A tak je to se vším, Já mohu mít věci, ..ale já vždycky říkám, že chudoba neznamená nemít nic. A bohatství může znamenat to – že budu jen prostě málo potřebovat. Jenže i dnešní reklama je postavená na tom, že když něco vidím, už to potřebuji. A to je to, co možná pohlcuje lidi.