Mohl byste čtenářům přiblížit, co to vlastně dohodovací řízení v našem zdravotnickém systému je?

Ve veřejném zdravotnictví máme tři hráče – zdravotní pojišťovny, poskytovatele péče a občany-pojištěnce, ale v dohodovacím řízení smějí hrát jen ti první dva. My pojištěnci jsme dobří leda od toho, abychom platili, a to čím dál víc, v roce 2012 to bylo 220 miliard, letos už 320 miliard. Odhlásit se z pojištění nelze, a kdo nezaplatí, na toho pojišťovna pošle exekutora. Každý rok na jaře se o tyto naše peníze servou poskytovatelé s pojišťovnami jak Řekové s Trójany o Patroklovu mrtvolu, což zákon eufemisticky nazývá dohodovacím řízením o hodnotě bodu a výši úhrad. Kdo lépe vyjednává nebo hlasitěji křičí, ten v příštím roce zbohatne, ostatní spláčou nad výdělkem. S kvalitou, potřebností nebo reálnou cenou péče má tento proces společného jen málo.

A občané coby pojištěnci?

Občané, kteří systém financují a kterým má v nemoci sloužit, v tomto jednání zastoupeni nejsou. Jejich zájmy nikdo nehájí, protože ředitelé veřejných pojišťoven už dávno nejsou občany voleni, a tak vůči nim nenesou žádnou smysluplnou odpovědnost. Produktem dohodovacího řízení je tzv. úhradová vyhláška, ve které ministr buď potvrdí dosažené dohody, nebo rozdělí peníze pro příští rok podle vlastní libovůle.

A během tohoto procesu se tedy určuje, na co mají pacienti ze svého zdravotního pojištění nárok?

Nikoliv, dohodovací řízení a úhradová vyhláška neurčují, na co má pacient nárok zadarmo. To je dáno napevno zákonem, který může změnit jen Parlament, ne nějaké dohodovací řízení. Jenže to je pustá teorie. Dohodovací řízení silně ovlivní, za kterou péči dostanou poskytovatelé zaplaceno dobře, špatně či vůbec. A špatně hrazenou péči nebude chtít pacientům nikdo nabízet, takže to, že na ni je ze zákona nárok, bude pacientům v reálném životě k ničemu.    

Kdy tento stav nastal a jak?  

Toto vše je důsledkem pokřiveného zákona, který měl být původně jen provizoriem pro rok 1998, ale platí už dvacet let, protože mocným se to líbí a nemocných se nikdo neptá. Laskavému čtenáři, který má dostatek času, doporučuji přečíst si ústavní stížnost, ve které skoro padesát senátorů žádá Ústavní soud o zrušení pravidel této nehezké hry. K nalezení je na webu soudu pod značkou Pl.ÚS 49/18. Kdo si ji přečte, bude si moci udělat vlastní názor na to, zda je dnešní systém ten nejvíc nejlepší (jak tvrdí pan ministr a ti, kteří z něj profitují), nebo zda je to nebezpečný a drahý průšvih, který je potřeba od základu přepracovat, jak tvrdí odvážní senátoři bez ohledu na politický nátlak a spoustu zaplacené mediální kritiky. Vybaveni těmito znalostmi se můžeme podívat na to, jak dopadlo dohodovací řízení letos.

• O ústavní stížnosti na úhradovou vyhlášku jsme psali například ZDE.

Jak dopadlo letošní dohodovací řízení a co přinese pro pacienta?

Zde se musíme ptát přesněji – co přinese pacientovi u praktika, co v nemocnici, co u specialisty. Zdravotnictví totiž nikdo neřídí jako celek, ale o penězích se uzavírají partikulární dohody, například mezi praktiky a pojišťovnami, nebo nemocnicemi a pojišťovnami, opět mnohdy v neprospěch třetího, podle principu „lékař lékaři vlkem“.

Co tedy například z hlediska nemocnic?

V nejdražším segmentu, stomiliardové nemocniční péči, se nedospělo k žádné dohodě. Důvodem jsou platy zdravotníků. Loni došlo k nehezkému faulu, kdy se v červnu nemocnice domluvily s pojišťovnami na penězích pro 2019, jenže vláda pak naslibovala zvýšení platů zdravotníků, na což peníze nestačily, šlo o miliardy. Takže vládní sliby zdravotníkům reálně zaplatili vlastníci nemocnic, zejména kraje a obce. Letos nemocnice žádaly takové navýšení úhrad, aby pokrylo nárůst platů – ale na to pojišťovny nemají.

Další průšvih, a to dlouhodobý, spočívá v tom, že nemocnice dostávají za stejnou léčbu zaplaceno velmi rozdílně. To dopadá zejména na regionální nemocnice, které se kvůli tomu nezaslouženě dostávají do finančních problémů. Nadto všechny nemocnice mají stanovený pevný strop, nad který nedostanou za poskytnutou péči zaplaceno. Oboje se takto loni dohodlo pro 2019 a nejspíš to tak zůstane i příští rok.

Co to přinese pacientům? Co mohou čekat?

Pro pacienty to znamená, že zejména v chudších nemocnicích narazí na nedostatek personálu, budou o ně pečovat přetížení lékaři sloužící zákonem nepovolené přesčasy, nebo lékaři-cizinci, kterými se ředitelé nemocnic pokoušejí vykrýt výpadky českých lékařů, kteří už na toto nemají žaludek a odcházejí do zahraničí nebo do důchodu. Kvůli finančním limitům se pacienti také budou dále setkávat s odmítáním přijetí a odkládání některých zákroků. A pokud to tak půjde dál, regionální nemocnice zkrachují, zaniknou, případně je skoupí silné finanční skupiny schopné vyjednat si na pojišťovnách individuální výhody.

K nedohodě došlo také v domácí péči, protože tento obor, závislý na práci sestřiček pečujících zejména o staré lidi, je dlouhodobě podfinancován, a to opět hlavně v regionech. Žádné zlepšení není na obzoru.

Co absence dohody v části týkající se nemocnic znamená?

Jak víme, jde jednak o platy, jednak o nerovnost v úhradách.  Pravidla proto bude muset nyní nastavit ministr.

Jak by to mohl udělat?

Možnosti má tři. Buď to nechá tak, jak to je, potom se dále prohloubí problémy nemocnic v regionech a vládní strany budou mít voličům v krajských volbách co vysvětlovat. Nebo zkusí dorovnat úhrady chudým nemocnicím na úroveň těch bohatých, pak se ale propadnou pojišťovny do dluhů, což nejspíš vláda nepřipustí. Nebo současné úhrady radikálně přepracuje podle potřeb pojištěnců a na úroveň tržních cen, ale to by musel „ořezat sádlo“ ve vlastních nemocnicích ministerstva, dále v některých ambulantních specializacích a také na lékových trzích, s čímž měl ovšem začít už předloni a bohužel se na takovou reformu jeví být politováníhodně slabý.

A co praktičtí lékaři?

Dlouhodobý problém u praktiků je, že dostávají zaplaceno převážně tzv. kapitací, tedy „platbou za hlavu“. V praxi jde o platbu za každého pacienta registrovaného v kartotéce, měsíčně to je 56 korun, za staré a za děti se částka navyšuje. V tomto „paušálu“ má doktor zahrnuta běžná vyšetření. Tyto peníze ovšem dostává i za pacienta, který se v ordinaci celý rok neukázal. Při obvyklém počtu zhruba 1 500–2 000 registrovaných pacientů je kapitační platba hlavním příjmem ordinace, ostatní platby jsou méně podstatné, nadto třeba návštěvní služba je placena vysloveně mizerně – ministerstvo tento výkon oceňuje krásnými 60 body, což je asi 70 korun. Když si zavoláte domů zámečníka nebo instalatéra, počítejte s desetinásobkem.