Mnohokrát jsme s vámi, coby s prezidentem lidskoprávní platformy LIGA LIBE, mluvili o zbraních, o jejich přicházejících zákazech a o budoucí bezpečnostní situaci, co toto vše může taktéž zásadně ovlivnit. Doba se mezitím v čase koronavirové pandemie zásadně změnila. Může se – a měl by se se – dle vás na podobné časy občan nějak připravovat, a lze to vůbec? Protože mnozí podobná opatření v době, když se tzv. nic neděje, vydávají jen za zbytečné strašení a panikaření...

Existují lidé, co jsou jen naivní, či sami se definují jako pacifisté. A ti se obvykle to, s čím nesouhlasí a co případně hrozí, velmi často snaží bagatelizovat nebo prostě úplně vytěsnit, ať je to terorismus, kriminalita či jiné zlé věci, co se nám mohou dít. Víte, trochu realisticky předvídat a snažit se být alespoň základně na nějaké věci připravený, to ještě neznamená být ustrašeným, paranoickým. Či dokonce snad nějakým poblázněným militantním prepperem.

Je to spíše o určité odpovědnosti – jak vůči sobě, tak i svým blízkým. A také o tom, trochu o věci a eventuálních rizicích dopředu přemýšlet a nevytěsňovat je ze své mysli. Je to zkrátka o tom, že příroda může být krutá – nebo lidé na sebe v určitých chvílích hodně zlí a mající úmysly druhým prostě ublížit.

U nás je pro mnohé lidi to pochopit o to těžší, když nejenže žijeme desetiletí v naprostém klidu a pohodě v jedné z nejbezpečnějších zemí světa, ale dá se říci, i ve srovnání s jinými částmi světa, i v poměrném blahobytu. Navíc nezažíváme to, co je někde naprosto běžné a nutí tamní lidi uvažovat úplně jinak.

Češi prostě nejsou zvyklí připravovat se běžně na hurikány jako v Texasu či před tajfuny na Floridě. Nezažívají několikrát v životě obrovské povodně jako v Indii nebo v Číně či častá silná zemětřesení jako v Mexiku. Ani nezažívají dennodenní riziko teroristických útoků či bombardování raketami jako v Izraeli – a neuvažují tudíž o tom, jak nejlépe zneškodnit chlapa, co je chce právě vyvraždit v autobusu, anebo rychle muset za ječení sirén běžet do krytu.

Znamená to, že naše bezpečí nemusí zajišťovat stát? Někdo pak řekne, od čeho jej přeci máme, ne? 

Stát, jak se ukazuje, může poměrně rychle v podobných případech ztratit svoji schopnost alespoň základně zajišťovat bezpečí svých občanů. Jak nyní vidíme, vyčerpání policie a bezpečnostních složek může nastat snadno. Už nyní vlivem situace kolem koronaviru to asi mnozí vidí jinak, neb policie je sotva  schopná provádět běžně svoji standardní činnost, nejen kvůli omezeným početním stavům –  a zajišťuje např. nutnou současnou izolací vesnic zasažených nákazou, ale i už karanténu stovek lidí v nich, apod.

Byl zrušen i výcvik policie, není čas řešit dopravní či jiné přestupky, policie takříkajíc jede na doraz. Ale raz dva se může stát, že při dalším případném zhoršením situace se prostě – aniž to nějak oficiálně zaznělo – bude muset i samotný občan o sebe a o nejbližší lidi kolem postarat sám. Nejen, aby měli nakonec co jíst, ale i o jejich bezpečí v situaci, kdy by třeba, nedejbože, kolem v ulicích skutečně propuklo bezvládí, tak jak se to prostě v takových momentech stává. To je pak dost pozdě na to uvažovat, jak a čím je budu chránit.