Italové odmítli v referendu reformu ústavy, která měla zjednodušit systém vládnutí v zemi, premiér Matteo Renzi nabídl demisi. Sdílíte obavy, že odmítnutí reforem by mohlo vést k politické nejistotě v zemi a to by mohlo mít negativní dopad na Evropskou unii?

Nechci spekulovat, ale myslím, že ze strany premiéra Renziho to byla taktická chyba spojit svou osobu a své setrvání ve funkci s výsledkem referenda. Navíc jsou tyto reformy pro Itálii nutné a je tedy škoda, že byly odmítnuty. Italská společnost, nejen ekonomika, reformy potřebuje. Nejde ale ani o ty reformy. Rakouské volby dopadly jinak než ve prospěch populisty Hofera, ale už je jeho úspěch, že se mohl ucházet o tuto funkci. To vše, stejně jako zvolení Donalda Trumpa nebo brexit, svědčí o tom, že většina voleb, referend a masových rozhodnutí elektorátu jsou spíše protestním hlasem, než tím, že by si lidé uvědomovali, co je a co není potřeba. Oni prostě nechtějí vládu dosavadní elit, dnešních politických představitelů.

Jaké bude mít rozhodnutí Italů dopady třeba na euro, eurozónu a celou Evropskou unii?

Euro hned po hlasování oslabilo, ale nemyslím, že okamžitě to bude mít na společnou měnu zásadní dopad. Spíše jde o to, jak bude pokračovat pomoc státu bankám jako Monte dei Paschi di Siena. Pokud dojde k jejich větší destabilizaci, opravdu to potom může vést ke zneklidnění situace v eurozóně. A můžeme se vrátit někam buď do roku 2011 nebo do let 2013-14, kdy vrcholila řecká krize. A mohou se objevit otazníky nad budoucností Evropské unie. Uvidíme také, jak dopadnou volby ve Francii.

Jak si vysvětlujete, že nejen v Evropě, ale i ve Spojených státech amerických dochází k odmítnutí tradičních stran a politiků a k volbě populistů? Není to chyba tradičních stran?

Čí jiná. Ano, je to jejich chyba, protože lidé mají pocit, že recepty, které politici spojení se stávajícími stranami a na ně navázané intelektuální elity, především centrální bankéři, ekonomové obecně, ale i někteří manažeři velkých firem, prostě ten model, na který všichni politici, ekonomové a manažeři přísahali, umožnil Velkou recesi let 2008-9. Po jejím překonání se nám sice nedaří špatně, ale chybí rychlejší ekonomický růst. Lidem nestoupá životní úroveň, reálné mzdy střední třídě, ať ve Spojených státech nebo v Evropě, stagnují, objevila se velká příjmová nerovnost, byť to úplně neplatí pro Českou republiku, my jsme země s jedním z nejmenších rozdílů mezi platem nejbohatších a nízkopříjmových. Navíc, lidé ve vyspělých zemích si myslí, že otevření se migraci a obchodu vedlo sice ke zbohatnutí rozvíjejících se zemí, jako je Čína, Indie a další, ale že to je na jejich úkor. Ztratili proto důvěru v ekonomický model a hospodářskou politiku minulých let, třeba v to, že centrální bankéři drží nízké úrokové míry a přísaháme na to, že se nesmíme zadlužit. Lidé však hlavně ztratili důvěru i v tu otevřenost, společenskou i ekonomickou. Globalizace začalo být neslušné slovo a lidé slyší na populisty, když říkají dvě věci: za prvé zapomeneme na elity, co nám kázaly, a teď budeme utrácet a rozběhneme ekonomiku, on se ten dluh nějak zaplatí; za druhé – globalizace nám nic moc nepřinesla, musíme se uzavřít, chránit naše hranice, chránit náš trh.

Nejdeme tedy trochu proti proudu, když se naopak otvíráme spolupráci s Čínou, stali jsme se strategickými partnery, snažíme se za každou cenu přilákat k nám čínské investice?

To není jen naše strategie, to byla volba prezidenta republiky a některých dalších činitelů. Já osobně jsem také vítal otevření se Číně. Konkrétní příklad České republiky je však spíše v tom, že si nás jedna konkrétní čínská skupina vybrala jako určitou platformu. Přál bych si, aby tyto investice nám přinesly více. Jednak vyšší hodnotu přidanou zpracováním, obsaženou v našich výrobcích, jednak náš větší vývoz do Číny. Zatím nic takového nevidím.

Mluví se o obrovském rozdílu mezi exportem a importem mezi Českou republikou a Čínskou lidovou republikou. Český export do Číny loni dosáhl zhruba 45 miliard korun, z Číny se k nám dovezlo zboží za bezmála 470 miliard korun. Myslíte, že se situace v poslední době nějak výrazněji zlepšuje?

Politika otevřenosti už pokračuje tři roky, a pokud vím, tak se ten rozdíl zatím nezměnil. Obecně pak platí, že Čína nás nezachrání. Musíme především odpovědět na to, co lidi v Evropě a USA trápí: stagnující reálné mzdy (a podobně jako s tou nerovností, v ČR už reálné mzdy slušně rostou) a pocit, že se obohacuje někdo jiný než oni, ať jsou to domácí bohatí nebo třeba nějací Číňané. A tady se bojím, že dva recepty, které dneska jsou spojeny s Donaldem Trumpem, ale bude na ně asi přísahat kdejaký další radikální politik i v Evropě, nepřinesou nápravu. Trump chce nastartovat hospodářský růst, podporu ať státních nebo soukromých investic, a současně protekcionisticky bránit vnitřní trh. To je politika, která slovně sice teď trochu pomohla akciovým trhům, obzvláště v USA, dolar je silnější, ale jsem si téměř jist, že v horizontu následujících pěti, sedmi, deseti let to samo o sobě nepovede k výrazně lepším ekonomickým výsledkům, než vidíme dnes, ale za to bude riziko dalšího růstu zadluženosti vyspělých zemí. Jde přece o to, abychom byli konkurenceschopnější s rostoucí produktivitou, abychom neměli tak velkou byrokracii a vše, co je s ní spojené. Pro USA je také důležité snížit příjmovou nerovnost.