Rok, kdy si připomínáme třicáté výročí od sametové revoluce, prozatím rámují protesty proti současné vládě a prezidentu republiky. Co tato skutečnost vypovídá o kondici české demokracie?

Vypovídá pouze o tom, že část občanů není spokojená s prací vlády, s premiérem a s kroky prezidenta republiky a to natolik, že tento svůj názor projevují veřejně. Je to jejich plné právo, do svobodného a demokratického světa takové vyjádření názorů patří. Nic to ale nemění na tom, že vláda i prezident mají legitimitu vzešlou z demokratických voleb a pouze ve volbách ji také mohou ztratit. Takže s kondicí české demokracie to nemá nic společného.

Mimochodem, do demokracie patří i občasné mocenské spory jednotlivých ústavních institucí, pokud se odehrávají v ústavním rámci. Takže mě nechávají klidnou i politické tahanice o budoucího ministra kultury, protože podle mého názoru systém ústavních vah a protivah nenarušily. Jsou to ale tahanice nedůstojné a naprosto rozumím naštvání mnoha lidí, kteří jen kroutí hlavou nad tím, že místo skutečných problémů naší země se vládní politici a prezident nesmyslně střetávají kvůli ministrovi, kterého nikdo neznal, a jeho případném nástupci.

Co české společnosti chybí k tomu, aby důstojně oslavila výročí 17. listopadu? Co by pro to mohl udělat premiér, prezident, sněmovní opozice či aktivisté Milionu chvilek?

Měli by vystoupit ze svých bublin a začít naslouchat svým oponentům a hlavně lidem. A to platí pro všechny jmenované. Obávám se, že politický boj začíná mít rysy zákopové války, kdy každý je přesvědčen o své pravdě a odlišné názory rovnou považuje za nepřátelské.

Několik let v řadě pokračuje hospodářský růst, nezaměstnanost je rekordně nízká. Čím to je, že společnost je rozhádaná a lidé nevypadají šťastní? Jsou čísla o růstu jen iluzorní, protože ve skutečnosti se lidem nežije dobře kvůli vysokým cenám za bydlení či jídlo, či kvůli hrozbě exekucí? Budou výročí 17. listopadu nadšeně oslavovat třeba i lidé v Ústeckém či Moravskoslezském kraji, senioři, samoživitelky či nízkopříjmoví?

Já bych nebyla tak pesimistická. Žijeme v dobré době, těžko bychom v minulosti hledali lepší. Svoboda a volná ekonomika přinesla mnoho příležitostí a přispěla k celkovému blahobytu. Pravda ale je, že ne všichni měli možnosti nebo schopnosti tyto příležitosti využít, což vede zejména v některých chudších regionech k frustraci z politického i ekonomické vývoje. A já to beru vážně. Zklamání mnoha lidí ale nezlepší rozšiřování sociálních dávek. Vláda by se měla naopak starat o to, aby se co nejvíce lidí postavilo na vlastní nohy. Třeba tím, že jim přestane vyjídat z kapes peníze neustálým zvyšováním daní. Nebo tím, že nastaví rovné podmínky po zaměstnavatele, zruší protekční dotování velkých firem a naopak začne podporovat malé a střední firmy, protože dávají práci i v zapadlejších regionech.

Já jako konzervativní politička si navíc myslím, že řešením není nekonečné státní přerozdělování peněz a jejich směrování k lidem s nižšími příjmy. Stát by se měl mnohem více starat také o to, aby tu byly dobré podmínky pro rodiny a mezigenerační solidaritu. Protože jen stabilní a fungující rodiny mohou vytvořit silnou společnost, která se postará o ty slabší a zranitelnější, aniž by potřebovala neustálý dozor a opatrování ze strany státu. Kolik mladých lidí je dnes třeba ochotných postarat se o své rodiče nebo prarodiče?