Nedávno před Pražským hradem proběhla demonstrace pořádaná sdružením Islám v ČR nechceme. Ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier označil účastníky demonstrace za pomatence, kteří šíří nenávist. Co tomu říkáte?

Jirka Dienstbier mě překvapil. Většinou jsem ho vnímal, že se vyjadřuje kultivovaně. Nakonec patřil i mezi kritiky některých vyjádření pana prezidenta. Nazývat lidi s jiným názorem, byť může být řekněme extrémní, tímto způsobem považuji přinejmenším za nestandardní a ne příliš vhodné. Těžko se divit tomu, že lidé jsou v takovéto situaci nervózní a že vnímají ne úplně dobře případný příchod exulantů z některých islámských zemí. Protože to bezpečnostní riziko tady nakonec existuje. A ukazuje se to u migrantů, kteří přicházejí například z Afriky, kde mezi 90 procenty lidí, kteří jsou v těžké situaci a potřebují pomoc, je určité procento lidí, kteří jsou navázáni na organizovaný zločin. Když se projdeme po Václaváku, tak se tam člověk s podobnými příznaky potká a podobné je to i v jiných evropských městech. Další věc je, že dochází i k importu terorismu, což se ukázalo v Paříži.

Co si myslíte o islámu?

Nemám nic proti víře. Víra je věcí každého jednotlivce, ale na druhé straně ve svobodné zemi má svoboda nemá ohrožovat svobodu druhého, tedy moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Bohužel někdy až militantní prosazování víry či přesvědčení vede k určitým prvkům extremismu. Jirka Dienstbier mohl podobně nazvat lidi mávající s červenými kartami na náměstích, protože to je také určitý projev extremismu. Je třeba respektovat zvyklosti země, právní pořádek a stejně tak i demokratická rozhodnutí, která se mi nemusí líbit. Když se podíváme do historie, tak i křesťané a Katolická církev šířili víru ohněm a mečem. Takovým metodám je potřeba se postavit. Vláda se i přes vyjádření některých jednotlivců snaží v této oblasti chovat relativně rozumně. Byl jsem nedávno v Itálii, kde jsme se bavili o migrantech z Afriky, kteří přichází do evropského prostoru přes Středozemní moře do Itálie, Francie i Španělska. Je otázka, jak řešit tuto situaci.

Jak?

Evropská unie místo toho, aby otvírala tábory pro uprchlíky, tak by se mělo zabránit prolamování Schengenského systému a mělo by se hledat řešení na území těch zemí, odkud imigranti přichází. Formou investic a pomoci, aby ti lidé mohli zůstat doma.

Vy jste mluvil o víře. Není problém islámu, že má v sobě obsažené prvky jako džihád či právo šáría. Když otevřeme Korán, je tam hodně agresivních veršů. Miloš Zeman říká, že islám je problémový jako takový. I čeští oficiální představitelé muslimů, pánové Sáňka, Alrawi a Abbás, sice říkají, že odsuzují, co se stalo v Paříži, ale současně osobně či v publikacích svých institucí a tím, co se káže v mešitách, propagují právo šáría. Abbás říkal, že právo šáría by mělo zavládnout nad Evropou a že kamenování je v pořádku. Právo šáría se ale neslučuje s naším ústavním pořádkem a naším pojetím občanských svobod. Známe historii islámu, jak se násilně prosazoval. Známe i jeho texty, které hovoří o násilném šíření...

Vidíme krizi euroatlantické civilizace, která se projevuje přílišnou tolerancí k některým projevům, ať už víry či projevům určitých menšin. V mnoha případech to není vnímáno jako vstřícnost, ale jako slabost společnosti. Setkal jsem se s námitkou, proč bránit imigrantům z těžce zkoušených zemí jít sem, když naši lidé v době minulého režimu odcházeli na Západ. Ale naši lidé, když odcházeli na Západ, tak vždy zapadli do té společnosti a nevedli žádný boj o svou identitu, kterou by vnucovali hostitelskému obyvatelstvu.

Když je člověk v islámské zemi, respektuje jejich kulturu. I členky naší delegace musí mít minimálně šátek, někde celé zakrytí, pokud se pohybují na veřejnosti. To nám připadá normální, protože v té zemi takto ti lidé žijí a je to jejich kultura. Vývoz našeho pojetí demokracie do arabských zemí, Číny, Indie je určitým způsobem znásilňování jejich civilizace, byť v mírnější formě než za conquistadora Cortése, kdy Evropané v uvozovkách civilizovali Ameriku. Něco podobného se odehrává teď, ale obráceným směrem.

Není možné nikomu brát právo na víru. Ať každý věří, čemu chce, je to jeho soukromá záležitost. Jakmile je zde snaha „zestátnit“ víru a vnucovat ji těm, kdo mají jiné přesvědčení, tak z toho vznikají konflikty a problémy. Jak je Evropa stále více pod vlivem islámu a počet muslimů v Evropě se zvětšuje, tak i demokratickými způsoby některé ty prvky, které jsou obsaženy v islámu, budou demokratickou formou zrealizovány. Protože pokud ti lidé, kteří věří v islámské hodnoty, budou mít v té zemi většinu a zvolí si své poslance a svého prezidenta, budou mít svou vládu a již dnes mají v mnoha evropských zemích zastoupení od komunální po nejvyšší úroveň, tak samozřejmě budou prosazovat svůj pohled na svět. Z tohoto pohledu je potřeba ty věci vnímat.