Proč se vaše aktuální kniha jmenuje Z New Yorku do Brna?

Jsou v ní příběhy z cest od velkého New Yorku až po malé Brno. Tam jsme byli pozváni na židovský festival Štetl. To znamená malé město se silnou židovskou populací. V Brně ten festival začala pořádat jedna židovská dáma a nás pozvala na první ročník. A tak jsem jel do Brna, přestože jsem předtím ani nevěděl, že takové město existuje. Na festivalu jsme se dozvěděli, že se ta dáma před lety provdala za muslima z Turecka. Oba byli ateisté, svá náboženství nepraktikovali. A narodily se jim dvě dívenky. Během let se ale oba vrátili ke kořenům a stali se z nich věřící.

On muslim, ona Židovka. V pátek odpoledne dívky sedí s otcem, mají hidžáby na hlavách a čtou korán. Pak přijde večer, ony sundají hidžáby a začnou zpívat šábesové písně. V tu chvíli je hlava rodiny pryč, protože nechce jíst nic židovského. Ona podporuje Izrael, on Palestinu.

Je ta rodina stále pohromadě?

Ano. Ale ona byla velmi naštvaná, když jsem o tom napsal do izraelských novin. Když zjistila, že to vyjde v knize, tak vyhrožovala nakladatelství, že se obrátí na policii. Přitom o tom předtím velmi otevřeně mluvila. Přitom pořádá velký židovský festival v Brně, kam zve mnoho hostů z celého světa. Připadá mi ale, jako by byla jedinou Židovkou na židovském festivalu. Ale ten je pořádán za veřejné peníze. Takže není soukromou osobou. Naopak, pořádá veřejnou akci. Zajímavý příběh. Kniha vyšla, tak uvidíme.

Zažil jste antisemitismus v Česku?

Osobně ne. Chodíme zde s manželkou po ulicích, bavíme se hodně i s mladými lidmi, ptáme se, jestli jsou pro, či protiizraelští. A v průměru je jich devadesát procent proizraelských. Když se zeptáte proč, nevědí, ale cítí to tak. Je to ostatně úplný opak názorů lidí ve zbytku Evropy. Ti jsou propalestinští. Česká mentalita je v tomto ohledu velmi odlišná.

Naposled jsme se setkali v pražské židovské restauraci Pátá čtvrť. Jejímu zaměstnanci nedávno kolemjdoucí vyhrožovali, že izraelskou vlajku na dveřích zapálí a že podnik rozmlátí...

Vím, to je ten restaurant vedle Starého židovského hřbitova. Teď jsme viděli na Národním divadle v Praze samozřejmě českou, ale i ukrajinskou a izraelskou vlajku. Během víkendu jim tam někdo polepil dveře plakáty Stop genocidě v Palestině! Sednul jsem si tam unavený na lavičku a po obou stranách zaostřím na podobné letáky proti Izraeli. Vím, že takoví lidé existují, ale v Česku nemám moc velkou možnost zjistit, jaká je opravdová situace, protože neumím česky. Nicméně z rozhovorů v angličtině mám pocit, že jsou Češi mnohem více na straně Izraele.

Ostatně vaše divadelní hra byla přeložena do češtiny. Jak se jmenuje a kde ji uvidíme?

Zkoušel jsem nabídnout jedno z mých představení v Praze. Máme těch představení několik, ale jedno mělo vždy skvělé přijetí, protože je univerzální a zábavné. Jmenuje se Sto bran a je o charedim, tedy o židovském chlapci vyrůstajícím v ultraortodoxním prostředí, který v životě neviděl dívku – a v osmnácti ji spatří. Je tím pohledem totálně zhypnotizovaný.

V New Yorku měla hra skvělé přijetí a už šest let ji zkoušíme prosadit tady. Přeložil ji Michael Žantovský, takže máme nesporně výtečný překlad. A stejně ji nechtějí. Ani jeden režisér se jí nechce ani dotknout.

Tiskový mluvčí Národního divadla Tomáš Staněk mi sdělil: „Divadelní hra se generálnímu řediteli Národního divadla, režisérovi a pedagogovi, profesoru Janu Burianovi líbila a je přesvědčen, že ji v českém divadle bude časem určitě někdo inscenovat. O názoru jiných režisérů nemám žádné informace.“ Tak, kde to vázne?

Co vím, tak režiséři se jí bojí jen dotknout. Žádné divadlo asi nechce tento typ představení. Oni chtějí představení jako Šumař na střeše, kde jsou Židé milí, trochu hloupí, tancují a tak dále. Má hra je asi moc židovská a ukazuje kus pravé židovské kultury. Raději vezmou něco z Izraele, co si dělá z Židů srandu anebo je ukáže ve špatném světle. V tom jsme my Židé dobří, ukazovat sami sebe v horším světle. Je to mešuge. Neberu to osobně, ale rád bych věděl, co za tím je. Protože mé knihy jsou tady čtenářsky dost úspěšné.