Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Jana Kasla, Tomáše Pojara (z 25.5) + (z 29.4.), Antona Litvina, Alexandra Tomského, Pavla Svobody, Alexandra Vondry (ze 17.5.), Tomáše Klvani (z 18.5.) + (z 20.3.)+ (z 12.3.), Lenky Víchové (z 16.5.), rektora Libora Grubhoffera, Miroslava Kalouska (z 12.5.) + (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Džamily Stehlíkové, Michaela Kocába (z 13.5.) + (z 25.4.) + (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.),  Karla Schwarzenberga (z 5.5.) + (z 24.3.) +  (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Daniela Kroupy, Marka Ženíška (z 8.5.) + (z  27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), senátora Zdeňka Papouška (z 8.5.) + (20.4.),  Marka Bendy, polské velvyslankyně Grazyny Bernatowicz, Jiřího Menzela, Daniela Korteho, Rudolfa Baránka, Libora Roučka, Michaela Romancova (z 20.4.) + (ze 7.1.) (+ z 20.8.),  Zdeny Mašínové (z 15.4.) + (z 27.3.) ,  Jiřího Zlatušky (z 18.4.) + (z 8.4.),  (+ z 21.2.) , Miroslavy Němcové (z 15.4.) + (z 26.3.), Jaroslava Hutky (z 18.4.) + (ze 31.3.),  Alexeje Kelina, Martina C. Putny, Pavla Teličky, Jany Černochové (z 11.4.), Jana Bartoška (z 12.4.) , Vladimíra Hučína, Romana Jocha (ze 7.4.) (ze 4.3.) + (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.),  Mariusze Jurosze, Karla Hvížďaly, Václava Vydry, Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavlíny Filipovské, gen. Jiřího Šedivého, Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1), Františka Laudáta, Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.),  Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12) , Jana Zahradila,  Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty,Tomáše Peszyńského,  Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,  Petra Pitharta, Bohdana Zilynského,  Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova,  Karla Janečka, Jana Urbana, Maji Lutaj či Františka Janoucha

Během týdne jste dala dohromady jakousi průběžnou zprávu o stavu Ukrajiny poté, co se podle vás Porošenko vrátil ze summitu z Rigy s prázdnou. Čili: bezvízový styk s Evropou nebude, každý druhý Ukrajinec pracuje načerno, hledá se obětní beránek a nejspíš to odnese ministr vnitra Avakov a, což je nejzajímavější, premiér Jaceňuk pokračuje v tlaku na ústupky Západu v oblasti ukrajinského dluhu. Jak rozvést zmíněné skutečnosti a co k nim přidat? Zejména tedy, do jaké míry si Kyjev může diktovat podmínky splácení dluhů, aniž si zastaví přísun dalších půjček? A propos, co Arsenij Petrovič a jeho budoucnost v premiérském křesle? Co ještě je nutné vědět?

Ano, prezident Porošenko nyní mluví hlavně o bezvízovém styku, protože je to téma, které aktuálně podle všeho zajímá hodně obyvatel jeho zkrachovalého státu. Vidina legálního odjezdu a legální práce v Evropě je určitě lákavá, nicméně přichází v době, kdy členské státy „žijí“ strachem z imigrantů, a i když je jasné, že Ukrajinec není běženec třeba z Eritreje, svou roli to v rozhodování západních politiků o bezvízovém styku s Kyjevem určitě sehrává. Porošenko kvůli vlastnímu politickému přežití potřebuje nabídnout občanům nějaké východisko z krizové situace, a přitom si nemůže dovolit otevřeně obvinit EU z nepřátelství, a tak hledá obětní beránky doma – ukáže na někoho prstem a přitom může posílit své pozice dosazením svých věrných na místa politických soupeřů. Vláda by se měla obměnit na podzim, tvrdí lidé z jeho okolí, tak uvidíme, zda se v ní udrží premiér Jaceňuk, ministr vnitra Avakov a další Porošenkovi rivalové.

Důležitější přitom je, že závěrečná deklarace z rižského summitu o bezvízovém styku vůbec nemluví, místo toho ale Kyjevu připomíná, že nebojuje s korupcí, že svými lustračními a dekomunizačními zákony jde proti demokracii, že tajná služba a prokuratura ovládají justici, která by měla být nezávislá a jednotlivé složky oddělené, že zákoník práce nebrání sexuální menšiny… Nic z toho neumí Porošenko prosadit, a tak mu nezbývá než se populisticky točit na vízech, byť mu musí být zřejmé, že členství v EU Ukrajina – pokud někdy vůbec – nedostane za své hezké oči, ale za reálné reformy. To je ale cosi, co je aktuálně kdesi daleko za horizontem, dnes má Kyjev problém, jak vůbec přežít. Zákon, kterým si povolil nesplácet dluhy, může sice uspokojit nacionalistické kruhy doma, ale v zahraničí – zvláště u investorů a věřitelů – si tím moc přátel Kyjev rozhodně nezíská. EU se zatím tváří, že nápad s nevracením dluhů je „vnitřním“ problémem mezi Kyjevem a soukromými věřiteli, ale při pohledu na ony věřitele a jejich vliv na politickou scénu v USA i v Bruselu, lze oprávněně předpokládat, že tato pštrosí politika nevydrží dlouho. Koneckonců, kdo by chtěl půjčovat státu, který veřejně říká, že už neuvidíte zpátky ani pětník. A aby to vše Porošenko nějak zakryl, znovu mluví o tom, že je na spadnutí ruská agrese a znovu žádá NATO o ochranu Ukrajiny. A podle všeho znovu marně, ale díky titulkům v novinách vytváří dojem, že dělá alespoň něco.

Na Donbasu vyletěl do luftu a následně byl rozstřílen separatistický velitel Alexandr Mozgovoj. Hovoří se o skupině ukrajinských partyzánů, nicméně víme, že separatistické oddíly se rády „kočkují“ navzájem. Jak to podle vás bylo a zejména jak moc to zvýšilo teplotu v latentně válečném kotli? Přicházejí další informace o ruských dodávkách separatistům: tanky, zbraně, raketové systémy... A jaké „civilní“ zprávy přicházejí z Donbasu v sociální, ekonomické a politické oblasti?

Přiznám se, že celou kauzu vnímám spíš prizmatem „černé kroniky“ než nějakého hlubokého politického vývoje. Kyjev se tváří, že „teroristu“ Mozgového zabili při léčce jeho „partyzáni“, je ale klidně možné, že to bylo i vyřizování účtů mezi rebely. Tomu by napovídala skutečnost, že na jeho pohřeb nepřišel žádný z vysokých představitelů Donbasu, což lze vnímat jako jasné gesto, že divokého a nezvladatelného Mozgového nijak v lásce neměli. Jak to ale bylo ve skutečnosti opravdu nevím a nechci spekulovat. Myslím ale, že to „teplotu“ na frontě nijak zásadně nezvýšilo, naopak za pokračující halasnou rétorikou z Kyjeva i Donbasu se objevují první kroky k naplnění minských dohod, takže v reálu se spíš nabízí pohled vcelku nadějný, tedy, že pokud se nestane něco opravdu „velkého“, situace směřuje ke zklidnění. Čímž ale zároveň netvrdím, že je už vše vyřešeno a Ukrajina se vrací k normálu – naopak, proces to bude ještě dlouhý a bolestný a hlavně, Ukrajina už beztak nikdy nebude jako dřív.