Nejdříve bych se chtěl zeptat na provokativní novinářku Orianu Fallaci, která také psala pro noviny Corriere della Sera a zemřela v roce 2006 ve Florencii. Jak často jste s ní spolupracoval a jaký to byl člověk?

Pracoval jsem s ní často. V Libanonu, v Saúdské Arábii, v Izraeli. Byla skvělým přítelem, ale velmi kontroverzní osobou. Byla opravdovou superstar, jedním z nejlepších novinářů na světě a fascinujícím člověkem. Navíc byla velmi pracovitá. Obdivoval jsem ji. Nicméně její osobní život nebyl vůbec jednoduchý. Měla velkou lásku, řeckého revolucionáře a básníka Alexandrose Panagoulise, o němž napsala knihu Muž. Nicméně si myslím, že ji moc lidí vlastně nepovažovalo za ženu. Víceméně naplnila celý svůj život prací, což hodně působilo na její psychiku. Někdy byla velmi citlivá, jindy zahořklá a tvrdá. Podle mě byla více spisovatelkou než novinářkou. Ve svém pozdějším životě pracovala měsíce, aby dovedla k dokonalosti tři stránky textu. Slova k sobě skládala jako když klenotník na náhrdelník navléká perly. Ještě dnes mají její knihy obrovskou popularitu, jsou to totální bestsellery.

Jak vnímáte její protislámské postoje, které asi nejdrsněji vyjádřila nejdřív článkem a pak i knihou Hněv a hrdost?

Šlo o velmi efektivně napsaný protest absolutně namířený proti Arabům. Analyzoval jsem, co psala, a podle mě byly její texty drsné, skoro až rasistické ve vztahu k Arabům. Jsou napsané vášnivě a adresované přesně pro žaludek veřejného mínění. Nicméně dle mě by osobnost jako ona měla pracovat i s intelektem lidí. Měla se zabývat i lidskou myslí a ne jen žaludkem. Pro ni byl problémem arabský svět. Bohužel byla svázána tímto černobílým viděním světa. Osobně si nemyslím, že je život černobílý, podle mě je šedý. I když by bylo hezké mít černobílý svět, protože by bylo vše lehčí.

Když porovnáte, jak Fallaci dělala rozhovory s vládci arabského světa s vaším způsobem práce, jak moc se od sebe liší?

Podívejte se, ona byla nejlepší. O tom není pochyb. Její cesta, jak se bavit s dotazovanými osobnostmi, není mou cestou. Mám zcela jiný přístup. Byla vždy agresivní. Někdy to je dobré, ale bez přehánění. Proč? Vždy bych se chtěl od druhých dozvědět to, co nechtějí říct. Když na ně budu útočit, neřeknou nic. Vybuduje se mezi námi zeď. Když k lidem přistupuji s určitým pochopením a porozuměním pro jejich osobnost, možná řeknou mnohem víc. Možná i to, co nechtějí. Libyjský vůdce Muammar Kaddáfí byl potrhlý. Vybalila na něj nespočet otázek a odpověděl. Jenže poté trochu pozměnila otázky, aby vypadaly drsněji. Smál jsem se tomu. Nicméně s Kaddáfím to bylo lehké, protože člověk o něm mohl psát, co se mu zlíbí. U ájatolláha Chomejního, což vím od jejího fotografa, sundala šátek, ale až na konci. Nicméně to byla její cesta, jak konfrontovat lidi. Bylo to pro ni jako zápas. V USA se její způsob vedení rozhovorů studuje na školách. Na druhou stranu napsala třeba knihu Dopis nikdy nenarozenému dítěti. To je poezie spíš než novela. V ní sama sebe nejvíc odhalila.