K hypotéze globálního oteplování se údajně hlásí 97 procent vědců, pouhá 3 procenta vědců jsou k ní skeptická. Jak se k ní nejen jako vědecký pracovník Centra pro výzkum globální změny Akademie věd stavíte vy?

Docela by mě zajímalo, kde se tato čísla, tento poměr vzal. Je to samozřejmě úplný nesmysl, zbožné přání klimaalarmistů a dalších podivných aktivistů. Sám bych se označil jako někdo, kdo věří na probíhající globální změny – podle mě lépe změny než změna – ale jsem extrémně kritický a alergický na vše aktivistické a klima či ekofanatické. Podle mě to dělá mnohem víc škody než užitku. Jako každý fanatismus – ať u je environmentální, náboženský, politický či jakýkoliv.

Vzpomínám si, že ve svých přednáškách z chemie životního prostředí jsem o problematice skleníkových plynů, s jejich nárůstem v atmosféře a s tím spojenými problémy hovořil někdy kolem roku 1985. Od té doby se můj názor nezměnil a samozřejmě jsem k tomu vždy přistupoval ve světle aktuálních vědeckých poznatků.

Vzhledem k tomu, že jsme v interglaciálu, teplota přirozeně stoupá, o tom není pochyb. Pochybnosti a diskuse i spory vyvolává odhad či určení příspěvku člověka k tomuto problému. Je mimo jakoukoliv pochybnost, že díky činnosti člověka, jeho nejrůznějším průmyslovým i zemědělským aktivitám dochází k nárůstu koncentrací skleníkových plynů v atmosféře. Tedy nárůstu nad jejich přirozeně se vyskytující koncentrace. O tom není pochyb a potvrzují to i výsledky měření centra CzechGlobe v rámci Národní atmosférické observatoře v Košeticích.

Pokud by nebylo pochyb o tom, že k nárůstu koncentrací skleníkových plynů v atmosféře nad jejich přirozeně se vyskytující koncentrace dochází v důsledku lidských aktivit, tak o čem by se mezi vědci, případně i laiky, tedy vedla tak nesmiřitelná diskuse?

Ta diskuse a spory jsou o tom, co tento příspěvek antropogenních aktivit způsoboval, způsobuje a bude způsobovat. A to je ten hlavní problém – já osobně jsem přesvědčen, že aktivity lidské společnosti k nárůstu teploty přispívají. Je klíčovou otázkou jak, o kolik, co vše tyto aktivity způsobují anebo budou způsobovat. A co a jak jsme s tím schopni jako lidská společnost dělat.

V posledních zhruba šesti letech působím souběžně v Centru pro výzkum toxických látek v prostředí (RECETOX) Masarykovy univerzity v Brně, které jsem kdysi založil a také v Centru pro výzkum globální změny (CzechGlobe) Akademie věd ČR v Brně. Zabývám se dlouhodobě problematikou chemického znečištění prostředí a jeho důsledky. V této oblasti působím také od roku 1991 v různých orgánech a komisích OSN, v posledních letech především v rámci přípravy a implementaci Stockholmské úmluvy o persistentních organických polutantech a Minamatské úmluvy o rtuti. Takže mám jistou povědomost o těchto problémech na mezinárodní i národní úrovni.

Tato zkušenost více než třicetiletá, spojená právě s přípravou a implementací mezinárodních úmluv, není vůbec snadný proces, zvláště když dvě třetiny zemí bez mezinárodní finanční pomoci nejsou vůbec schopny tyto problémy efektivně řešit.

Evropská komise ve snaze splnit přísnější klimatické cíle navrhla systém směřující k omezení uhlíkových emisí. Nově by se rozšířením systému emisních povolenek platilo i za znečišťování ovzduší ze silniční či lodní dopravy a vytápění budov. Plán také počítá s ukončením prodeje aut se spalovacím motorem od roku 2035. Co na tento plán Bruselu mířící k bezuhlíkovému životu říkáte?

Možná trochu v rozporu, co jsem říkal v odpovědi na první otázku, jsem pro řešení, nakonec se na tom podílím víc než třicet let. Ale aktivity Evropské unie jsou, a nejenom v oblasti životního prostředí, ale v řadě dalších, dost velký propadák a Green Deal jako zelená strategie pro budoucnost je toho typickou ukázkou.

Evropská unie podobně jako jiné státy a organizace za poslední desetiletí realizovala řadu velmi rozumných projektů a aktivit, pokud jde o znečištění prostředí. Jenže se dostala právě do těch nesmyslných aktivistických přístupů a akcí, které znevažují dobré úmysly a potřebu řešení. A na úrovni národní jsme schopni k tomu ještě trochu nesmyslů přidat – solární energetika jinak zcela jistě velmi užitečná a perspektivní záležitost, biopaliva, elektromobilita, plasty a řada dalších.