Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Alexandra Vondry (ze 17.5.), Tomáše Klvani (z 18.5.) + (z 20.3.)+ (z 12.3.), Lenky Víchové (z 16.5.), rektora Libora Grubhoffera, Miroslava Kalouska (z 12.5.) + (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Džamily Stehlíkové, Michaela Kocába (z 13.5.) + (z 25.4.) + (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.),  Karla Schwarzenberga (z 5.5.) + (z 24.3.) +  (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Daniela Kroupy, Marka Ženíška (z 8.5.) + (z  27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), senátora Zdeňka Papouška (z 8.5.) + (20.4.),  Marka Bendy, polské velvyslankyně Grazyny Bernatowicz, Jiřího Menzela, Tomáše Pojara, Daniela Korteho, Rudolfa Baránka, Libora Roučka, Michaela Romancova (z 20.4.) + (ze 7.1.) (+ z 20.8.),  Zdeny Mašínové (z 15.4.) + (z 27.3.) ,  Jiřího Zlatušky (z 18.4.) + (z 8.4.),  (+ z 21.2.) , Miroslavy Němcové (z 15.4.) + (z 26.3.), Jaroslava Hutky (z 18.4.) + (ze 31.3.),  Alexeje Kelina, Antona Litvina, Martina C. Putny, Pavla Teličky, Jany Černochové (z 11.4.), Jana Bartoška (z 12.4.) , Vladimíra Hučína, Romana Jocha (ze 7.4.) (ze 4.3.) + (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.),  Mariusze Jurosze, Karla Hvížďaly, Václava Vydry, Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavlíny Filipovské, Pavla Svobody, gen. Jiřího Šedivého, Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1), Františka Laudáta, Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.),  Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12) , Jana Zahradila,  Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty,Tomáše Peszyńského,  Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,  Petra Pitharta, Bohdana Zilynského,  Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova,  Karla Janečka, Jana Urbana, Maji Lutaj či Františka Janoucha

Počátkem května oslavil Vladimir Putin patnáct let od svého prvního zvolení prezidentem Ruské federace. Jakým způsobem se podle vás dá obecně zhodnotit jeho patnáct let u moci? Jaký je rozdíl mezi státem, který Putin přebíral a jaký je z Ruska dnes?

Nepoužiji termín revoluční změny, i když se nabízí, ale zůstaňme u dnes více odpovídající transformace. Ta má v Rusku delší proces, než si nyní přiznáváme, protože se nám to nějak z politického hlediska nehodí. Museli bychom začít Andropovem (rozvědčíkem), Gorbačovem a až nyní Putinem (rozvědčíkem). A časový úsek od roku 1984. To byl proces vedoucí k rozpadu bipolárního světa a nutné transformace, která zasáhla také Západ, přesněji USA. Rusko politicky a ekonomicky a Západ do jisté míry změnou politického směřování a budování nových vazeb právě k Rusku. Proto došlo k masivnímu odzbrojování, budování spolupráce, ale i pod institucionální formou organizování „Bezpečnostního opatření důvěry“ pod hlavičkou „Organizace pro spolupráci a bezpečnost v Evropě“ (OBSE). To bylo velmi správné nakročení a transformační krok i v politice Spojených států.

Zákonitý a poslední dekolonizační proces dokonce provedený mírovou cestou na rozdíl od dřívějších militaristických procesů západních koloniálních držav proběhl za Jelcina. Složitá ekonomická situace spolu se vzrůstajícími politicko-geografickými tendencemi (posilování moci gubernií) patří do tohoto období.

S nástupem Putina přišlo i hloubkové zhodnocení perspektiv tohoto vývoje s logickým závěrem o nutnosti mocenského zásahu z centra. Destabilizující vývoj byl ráznými opatřeními Putina zastaven. To je zásadní změna, kterou přinesl Putin a která se projevila nejenom politicky, ale i v ekonomice, kdy po privatizačním procesu hrozilo nebezpečí majetkových převodů do zahraničí (Berezovskij, Chodorkovskij a další). Proto jsou oprávněná popularita Putina doma a zlostné zaujetí západních aktivistů, kteří se nemohou vyrovnat s rozpadem bipolárního světa jako podmínky vzájemné spolupráce.

Dá se objektivně říci, zda se běžným ruským občanům žilo lépe v době, kdy jejich zemi vládl Boris Jelcin, nebo jestli mají kvalitnější život nyní? Nehleďme v tom na zahraniční politiku, ale spíše na běžné životní starosti řadového Rusa. Jak to je?

Osobní zkušenost nemám. Zemi se však vzhledem k její důležitosti snažím podrobně sledovat. Jsem závislý na sdělení přátel, od kterých očekávám objektivitu, a nakonec na internetu. Nebudu to proto hluboce rozvádět, ale stojí za zaznamenání, že byl zastaven dosud pravidelný pokles počtu obyvatel, posun v žebříčku HDP z 36. místa na šesté. Rusko má přední místo v exportu obilovin dokonce před tradiční zemí, jako jsou Spojené státy. Je tam snaha po zestátnění přírodních zdrojů odkupem od soukromých osob. To jsou změny, které usnadnily i prostému občanu šanci zlepšit jeho úroveň, což nakonec je zřejmé při rozvoji občanské turistiky. Odpověď by byla bezpochyby ano.

Putinova popularita v posledních měsících láme rekordy za celé období jeho politické kariéry. Přitom Rusko na tom není nijak zvlášť dobře. Jeho ekonomiku objektivně poškodily a dále poškozují západní sankce a značné škody napáchal i pokles cen ropy, na čemž je ruský rozpočet výrazně závislý. Jak si tedy tu popularitu vysvětlit? Líbí se snad Rusům, že jejich lídr bojuje proti Západu a Americe namísto spolupráce s nimi? A to i za cenu horší životní úrovně?

Popularita se neváže jen na výši životní úrovně. Jsou i jiné faktory, které padají na váhu. V ruském případě je to rozhodně jistá sounáležitost, která se neváže s nacionalismem, ale třeba s národní hrdostí, která byla v nedávné minulosti tolikrát zkoušena. Na druhé straně vědomí si svého postavení se nemusí odrážet od boje proti, ale za sebe a své oprávněné místo.