Česká politická reprezentace se už v podstatě shoduje na názoru, že sice povinné kvóty odmítne, ale budeme přijímat uprchlíky dobrovolně. Ostatní státy zavádějí vlastní opatření, přitom na hranicích se hromadí tisíce uprchlíků. Jak vy vnímáte migrační krizi, které čelí celá Evropa?

Je to velmi složitá a těžká otázka. Všichni máme soucit a víme, že celá řada běženců se opravdu snaží dostat do lepších podmínek, a to nejen ekonomických, ale i klidných. Chtějí jen normálně žít. Samozřejmě se dá předpokládat, že je mezi nimi i řada lidí, která hledá jen lepší podmínky, ovšem bylo by potřeba zkoumat motivy u každého jednotlivce a to bude velmi obtížné. Zároveň je nutné vzít v potaz, že každý stát, ve kterém žije určitá společnost, se snaží, aby tato společnost mohla klidně žít a od toho je vláda. Nevím, nemůžu odpovědět způsobem: „Nechceme je“ nebo: „Otevřete hranice“, protože rizika existují. Množství uprchlíků, které může Evropu zaplavit, je příliš velké. Souhlasím s postojem současné české vlády, že si musíme sami rozhodnout, koho přijmeme. Zároveň chápu, že solidarita s Řeckem nebo Itálií je také nutná. Vnější hranice Evropské unie by neměly být tak průchodné, jak jsou dnes.

Z vašeho povídání mám pocit, že ale zásadní obavy z nějakého kritického ohrožení nemáte?

Snad ne. Jistě, i mezi těmi tisíci může být nějaký nebezpečný člověk, ale doufám, že tajné služby dokáží situaci vyhodnotit. Je potřeba, abychom byli připraveni na to, že problémy vzniknou, ale to je riziko u jakýchkoli imigrantů, které státy přijímají. Situace má tolik stránek, které je potřeba uvážit… Naše vláda k situaci přistupuje celkem rozumně a je ochotná pomáhat na místě.

Myslíte si, že je postup Evropské unie zatím přijatelný a kde vidíte vy důvod současné situace?

Můj osobní názor je, že ti, kteří rozvrátili existující státy, by je měli dát zase do pořádku. Pak bychom tu neměli statisíce imigrantů. Nechci ukazovat prstem, kdo to byl. To si dají čtenáři sami dohromady. Existovaly státy, které určitým způsobem udržovaly pořádek. Nastolovat demokracii silou nebo rozvrácením země je téměř nemožné, dokud nemáte velkou podporu místních lidí. Nějakými misemi není možné situaci udržet. Vítězství ve válce je možné pouze obsazením celého území, které chcete pacifikovat, nebo zajistit.

Vy jste za II. světové války bojoval na Středním a Blízkém východě. Samozřejmě jste měl v té době jiné starosti, ale máte nějakou vzpomínku na muslimský svět? 

Jistě, byli jsme vojáci, ale s muslimy jsme se dokázali shodnout, tehdy v Bejrútu byla obrovská bída a zároveň sociální rozdíly. Vzpomínek je spousta, ale snad mohu zmínit třeba setkání v jednom malém městečku na tureckých hranicích. Zaujal mě tam starší Arab, patriarcha, člověk s bílým vousem, seděl, kouřil arabskou vodní dýmku. Bylo mi tehdy dvacet let, tak z toho vyplývá, že jsem se staral o jiné věci… Jak jsem se na něj díval, napadlo mě, že bych mohl zkusit vodní dýmku taky, a protože uměl francouzsky, dali jsme se do řeči. Nakonec mě naučil dýmku kouřit.

Bavili jsme se také o náboženství. Oni byli všichni Arabové, které jsem tam potkal, velmi pobožní. Debatovali jsme o mnohoženství. Říkal: „My můžeme mít až čtyři ženy. To nám dovolil náš prorok Mohamed.“ Tohle téma bylo pro mě důležité jako pro vojáka. (smích) Zajímalo mě, jak s nimi dokáže vycházet. Říkal jsem si: „No, to je hrůza. Když jsem mluvil se ženatými kamarády, tak mi říkali, že je obtížné vycházet s jednou ženou.“ Začal mi vypravovat, jak je nutné k ženám přistupovat, jak si je musí získávat a kupovat. Popisoval mi své ženy a zastavil se u třetí. Tak jsem se ho ptal ještě na tu čtvrtou a on mi odpověděl: „To je nejmoudřejší věc našeho proroka, že když zestárneme, tak si vezmeme mladou.“ Ale pozor, než si mohl koupit první ženu, musel do 35 let pracovat, aby si na ni vydělal. Když už si koupil první ženu, tak pak už měl více peněz a mohl si koupit druhou. Když měl dvě, tak přestal sám pracovat a ony dělaly na něj. Nakonec se mi pak svěřil, že když měl dvě ženy, stále se mezi sebou hádaly a i to byl důvod, proč si musel koupit třetí. Je to samozřejmě nadnesené… Tehdy bylo těžké se dostat k místním lidem blíž, pokud nebyli více evropsky založení. Takto bychom si mohli povídat hodiny.