Jak zhodnotit českou geopolitickou pozici a zahraniční politiku za posledních 25 let? Objevuje se kritika naší přílišné loajality k USA a Západu obecně, prozápadní pozorovatelé naopak kritizují českou politickou praxi za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je dle vás pravda? Které osobnosti a proudy zanechaly v tomto smyslu kladnou stopu a které zápornou?

Odpověď v tomto rozhovoru musí obsahovat značná zjednodušení, ale na druhé straně se zaměří k podstatě věci. Termín 25 let určuje období od rozpadu bipolárního světa, i když nástupci v SSSR (Andropov, Gorbačov) na změně politického prostředí pracovali již od roku 1984. A třeba podtrhnout, že to byli oni, kteří dosáhli svého cíle. Takže vítězové. My jsme se jako stát přidali, i když i za pomoci jednotlivců a skupin, které prozřely a se Sověty spolupracovaly v tomto trendu. Platily za to svou cenou v různých svých kategoriích. Jmenoval bych jen Jiřího Hájka, Václava Havla a Petra Uhla.

Na druhé straně je třeba vyhodnotit již velmi intenzivní koexistenční, ba dokonce kooperativní vztahy a vazby USA – SSSR. Do tohoto světa jsme vstupovali my až v devadesátých letech, do světa spolupráce, respektu a vzájemné důvěry. Ideologie přestala hrát roli a nastupoval nový směr a odpovědnost. Nebyla to snadná situace, neboť vše také bylo na pozadí sobeckých a materiálních zájmů.

Tím se projevily negativní prvky i v našem malém prostředí s cílem narušit tuto stabilitu, která vyžadovala hlavně porozumění, kooperaci a hlavně práci v tomto směru. Na to lidé s nízkou vlastní erudicí a morálkou nemají. Proto se objevily tendence o narušení pozitivního vývoje a hledání nového nepřítele. Předně to znamenalo útok na demokratizační tendence v zahraniční politice Spojených států. Přišlo se s neodůvodněnou teorií o "bezpečnostním vakuu“ (Žantovský u Havla). K tomu bylo třeba označit nepřítele. Překvapivě se jím staly pro tyto pány Spojené státy, resp. jejich kooperační postoj k Rusku (po zmanipulování Havla po jeho washingtonském projevu: "Chcete-li pomoci nám, pomáhejte předně Sovětskému svazu“). Proto byl Havel hochy kolem sebe zpracován (při jeho dobrotě - snadná práce), aby svůj postoj otočil a napadl v mezinárodních médiích USA jako zrádcovskou zemi. Projevila totiž tendenci postavit mezinárodní bezpečnost v Evropě spíše na zásadách a členství v OBSE než na NATO, o jehož budoucnosti pochybovala a odmítla NATO rozšiřovat. Došlo to tak daleko, že naše BIS (a ta by to měla vědět) prohlásila Clintona za ruského špiona dokonce školeného v Praze. Hoši na hradě nepracovali sami. Pomohl Walesa, Maďaři, republikáni v USA a v konečné fázi i "naše“ Madlenka.

Do hry se dostalo i Německo s balkánskou kartou přes rozpad Jugoslávie. Vzpomeňme, že NATO bylo v prvé fázi pasivní, stejně tak jako EU. V té době USA podporovaly ještě celistvost Jugoslávie, v podstatě srbský přístup. Tak se musela iniciovat občanská válka a mediální kampaně. Nakonec změna v přístupu USA přišla až po zmanipulované "akci Račak“.

To byl náš krajně negativní, ale i aktivní přístup k bezpečnostnímu prostředí v Evropě. Zvláštní komise Senátu USA pak po celé dny v Praze vyšetřovala, jak to bylo s tím Clintonem a dobře cílila své otázky na aktivity hochů kolem Havla a jeho manipulaci a zda a jaký byl podíl Republikánské strany v celé věci.

Toto byl nejaktivnější přístup české politiky, bohužel k narušení pozitivního vývoje v Evropě a k podpoře amerických neokonzervativců, jejichž tendence dosud přežívají.

Naše politika k USA není loajální, je rádoby servilní, viz donášení tajných dokumentů v době našeho předsednictví EU na americkou ambasádu, která tuto servilitu dokonce zesměšňovala (WikiLeaks). Loajální vztah by byl vztah partnera USA, proti čemuž nelze nic namítnout, protože v tom je i schopnost nesouhlasu, pokud partner chybuje. Stejně tak je to i ve vztahu k Rusku. Pokud postupujeme racionálně, je nutno to i ocenit a nehovořit o agresi proti Gruzii, když všichni víme, že to tak nebylo a také náš prezident Klaus z toho důvodu odmítl se jakéhokoliv protestu zúčastnit. To se týká i Jugoslávie, ale i invaze do Iráku. Prostě je třeba se také někdy držet faktů a hlavně - nebát se. Takže v zahraničně politických otázkách bych Klause dal pod tu vaši "kladnou stopu“.

Hovoří se o rozdvojení Evropy na severní část, která se spíše bojí Ruska, a jižní část, která se spíše bojí Islámského státu. Polsko či Pobaltí mají vůči Rusku tvrdý postoj, Slovensko, Maďarsko či Rakousko častokrát "jdou na kompromis“. Kde je do budoucna naše pozice, pokud jde o Rusko, jeho ambice na kontrolu jeho blízkého příhraničí, kritiku lidských práv v Rusku, starost o Ukrajinu apod.

Máte pravdu, že se hovoří, ale dle jakých nových kritérií jsme se naučili psát západ s velkým Z a východ s velkým V. Ideologická dělba v tom asi již není. Nakonec politický režim se musil předně změnit v centru moci a my jsme Rusko jen následovali.

Hovoří se také překvapivě o agresivních intencích Ruska. Tomu moc neodpovídá historicky ojedinělý akt dekolonizace sovětského impéria absolutně mírovou cestou. "Jděte a vezměte si tolik moci, co unesete." Případné boje, které teprve poté nastaly, byly již mezi novými nástupnickými státy a dřívějšími guberniemi. Připomeňme si jenom, jak se dekolonizoval Alžír, Vietnam, Indie i samotné Spojené státy. Statisíce, ba miliony mrtvých a potoky krve. Nechci připomínat ty následné agresivní akce v současné době, které mohou rezonovat dekolonizační války. Myslím, že se to Ruska netýká.

Nejsme spíše v mediálním zaujetí včetně selektivního přístupu k lidským právům? Pod dojmem sociálního stavu celého světa, tedy lidstva a jeho práva na samotnou existenci, je velmi obtížné akcentovat Havlovo pojetí, pokud ovšem jsme již jeho jméno opět nezneužili.

V českém prostředí se začínají množit výstražné názory, varující před ruskou hrozbou pro svět, pro Evropu. Komentátoři jako Šafaříková, Gabal nebo Šafr mluví o rusifikaci Česka a jeho příklonu k Rusku. Je to reálná hrozba? Jak by dle vás mohlo Rusko v příštích deseti letech proměnit architekturu Evropy? Je nutno se tomu bránit? Co teorie šířená špičkami NATO, že Rusko by mohlo otestovat soudržnost Aliance vyvoláním hybridního konfliktu v Pobaltí?

V podstatě jsem odpověděl v minulé otázce. Snad ta rusifikace. Domnívám se a mám pro to důkazy celým svým životem, že Češi nepodléhají žádné fobii, a to, co nyní předvádějí vůči Rusku naše média, je pochopitelně - vrhají se na obranu svého rozumu. Nemusí z různých důvodů mít rádi Romy, ale nenávidět jiné národnosti jim není vlastní a přes různou historickou zkušenost s nimi to jenom potvrzujeme. Copak to nelze pochopit, vždyť je to jen přirozené.

Architektura Evropy se může měnit, ale ne zásluhou či vinou Ruska. Copak těch náznaků v Evropě je málo? Ale hranice se znovu stavět v Evropě nebudou. Proč by měly být mezi námi a Němci, Francií a nakonec i na Balkáně. Vždyť tam občanské války byly vyvolány účelově, ne z potřeby jednotlivých národů.