Někteří lidé varovali, že brexitem se posílí role Německa v tandemu s Francií, protože už v EU nebude Británie, která by jeho moc částečně vyvažovovala. Nyní se ten tandem posílí prezidentem Macronem. Navíc po setkání s Trumpem Merkelová prohlásila: „Doba, kdy jsme se mohli plně spolehnout na jiné, je částečně minulostí. Přesvědčila jsem se o tom v minulých dnech. Musíme si říci, že my Evropané musíme skutečně vzít svůj osud do vlastních rukou.“ Též se hovoří o tom, že eurozóna se bude více integrovat, hovoří se o ekonomické vládě či dokonce i o harmonizaci daní… Co tedy můžeme očekávat? Vznikne tedy onen centralizovaný evropský superstát pod dominancí Německa?

Všechny totalitní nesmysly vznikají na evropském kontinentě a anglosaský svět je vždycky musí hasit. Tak nějak to kdysi řekla Margaret Thatcher. Upřesněme si, že historicky to platí především o Německu a Francii. Ve Francii se zrodila „spasitelská pravdy-jistota“, která s takovým gustem vyvražďovala po desetitisících katary a hugenoty, zavedla do politiky revolucionářství s právem hromadně likvidovat ideové odpůrce a dobývat sousedy napoleonskou megalomanií ve spasitelském hávu. Francie zrodila otce morální, kulturní a politické dekonstrukce základů západní civilizace, jakými byli Sartre a Derrida.  

Německo nasadilo agresivní formu latinskému katolictví v podobě válečného „Drang  nach Osten“ i nacionálnímu luteránskému protestantství a jejich konflikt v 30leté válce vyvraždil polovinu středoevropského obyvatelstva. V německé kultuře vznikl nabubřelý „nadčlověk“ Nietzscheho a Wagnera, nepraktikovatelný perfekcionismus Kantův, konfliktní dialektismus Hegelův. Z nich se zrodil revoluční a mstivý marxismus. A připomeňme si, že marxismus je výplod ideologicky ryze německý, třebaže je dílem vykořeněného exžidovského antisemity, psal se v Anglii a jako první ovládl Rusko – ale i to opět s počátečním německým „postrkem“.

Německá armáda už v první válce porušila gentlemanské válečnické pravidlo nezabíjet civilisty, druhou válku proměnila v celoevropský multimilionový masakr. Poražené Německo pak na sebe obléklo na tři generace plášť anglosaské demokracie, který mu přinesl nebývalou prosperitu a jejímž posledním představitelem byl Kohl.

„Anglosaská éra“ zřejmě skončila nástupem Merkelové, odchované marxismem, anglosaskou demokracii a její vášeň po svobodě zjevně nechápající, a proto ji dnes zatracující. Za její vlády také začínáme pozorovat návrat Němců k rysu národní povahy, který se nedá nazvat jinak než stádnost, zbožňování vůdce a poslušnost k němu, v tomto případě k ní. S tím přichází umlčování disentu, zavádění cenzury a autocenzury, sebenenávist provázená podvědomou touhou po potrestání.

Němci se opět začínají projevovat jako národ v hloubi duše sebedestruktivní, ale s tendencí tu destrukci přenášet na sousedy. Potřetí během sta let se chystají opět celou Evropu potopit. Kdyby před dvěma roky někoho napadlo, že Německo přijme půldruhého milionu migrantů, z nichž o nejméně polovině nic neví a z nichž sotva setina je zaměstnatelná a o desetitisících z nich ví, že jsou zločinci, byl by každému za blázna. Že jich pak budou chtít použít jako zbraně na ovládnutí sousedů zvané „férové kvótové rozdělení“, by tehdy nenapadlo ani ty největší šílence. Ale jsme přesně tam: Německo opět ohrožuje celou Evropu, Francie jí tentokrát dělá poskoka a dávno ztratila poslední špetky národní hrdosti.