Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.),  Martina Jana Stránského, Miroslava Kalouska (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.),  Karla Schwarzenberga (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Jiřího Zlatušky, Luďka Niedermayera, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12)  Marka Ženíška (z 12.2.)+ (z 26.1.) (+ ze 14.1.) Jana Zahradila,  Miroslavy Němcové , Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Martina Bursíka (z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Ivana Gabala (+ 21.11.), Karla Svobody, Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Romana Jocha (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.) Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,  Grigorije Paska (+21. 10.) Michaela Kocába (z 3.12.) (+ z 8. 11.+ z 5. 7. a 15. 3.), Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla,  Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky,  Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Petra Gazdíka, Alexandra Tomského (+ 2. část), Jiřího Peheho (z 11. 9.),  Jiřího Pospíšila,Johna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Anatolije Lebeděva, Alexandra Kručinina, Jana Vidíma, Daniela Kroupy,   Františka Bublana,  Petry Procházkové, šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), či Džamily Stehlíkové (21.11.)

Jak zhodnotit českou geopolitickou pozici a zahraniční politiku za posledních 25 let? Objevuje se kritika naší přílišné loajality k USA a Západu obecně, prozápadní pozorovatelé naopak kritizují českou politickou praxi za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je dle vás pravda? Které osobnosti a proudy zanechaly v tomto smyslu kladnou stopu a které zápornou?

V listopadu 1989 se Česko (Československo) vrátilo k Benešově republice, ale nevrátilo se k Benešově zahraničně-politické strategii – v pevném zakotvení na Západě, ale nadstandardním vztahem k Rusku (Sovětskému svazu). Tuto strategii nejprve převzalo Slovensko a drží se jí dosud. Česko po počátečním zorientování se v mezinárodních vztazích jakoby si osvojilo spíše polskou zahraniční politiku. Polská politika spočívala v hledání spojence někde daleko (Napoleon, Francie, Anglie, nyní USA), jelikož se sousedy mělo ne zrovna empatické vztahy, se Sovětským svazem, s Německem a dokonce i s Československem. Česko takového spojence vidí v USA.

Má se Česko bát Ruska? ZDE najdete názorový seriál ParlamentníchListů.cz

Poznamenávám, že Polsku jeho zahraniční politika hledání vzdáleného spojence nikdy nic dobrého nepřinesla. Na jedné straně si Česko jakoby uvědomovalo, že potom, co se stalo za války a po válce, už postavení prvního kurfürsta ve vztahu k Německu nedosáhne, na druhé straně zatím to vyústilo jen do úzkého spojenectví s USA. Symbolem takového spojenectví se stal Václav Havel. Ale takové spojenectví nepřináší dlouhodobé upevnění geopolitického postavení Česka. Geopolitická pozice Česka působí proto rozháraně a nejistě. Poučně působí zahraničněpolitický vývoj Václava Klause. Po listopadu 1989 začal jako ekonomom americké chicagské školy, ale řízení české politiky po rozdělení Československa ho dovedlo k současným přímo proruským postojům. Negativní úlohu sehrál Václav Havel. Nejprve se vyslovoval de facto pro zrušení vojenských bloků na obou stranách, ale poté začal podporovat rozšíření NATO na Východ. Spolu s Lechem Walesou, litevským Landsbergisom a dalšími východoevropskými politiky poskytli Carterově administrativě alibi, aby odstoupila od původních ústních slibů o nerozšiřování NATO na východ a začala NATO právě naopak na východ rozšiřovat. Před Českou republikou teprve stojí návrat k Benešovi v zahraniční politice.

Hovoří se o rozdvojení Evropy na severní část, která se spíše bojí Ruska, a jižní část, která se spíše bojí Islámského státu. Polsko či Pobaltí mají vůči Rusku tvrdý postoj, Slovensko, Maďarsko či Rakousko častokrát s Moskvou „jdou na kompromis“. Kde je v obou dilematech, tedy „severojižním“ i „středo-východoevropském“ do budoucna naše pozice, pokud jde o Rusko, jeho ambice na kontrolu jeho blízkého příhraničí, kritiku lidských práv v Rusku, starost o Ukrajinu apod.?

Nezavádějme nové dělení Evropy na severní a jižní část. Je to jen momentální fenomén. Legitimním zájmem Ruska je, aby se jeho blízké zahraničí nestalo vojenským nástupištěm proti Rusku. Opakuji, že to je jeho legitimní zájem. Tzv. jižní část střední Evropy je v principu ochotná poskytnout Rusku takovéto záruky. Severní část není ochotná a tím škodí sama sobě. Česká republika by se měla připojit ke skupině, která je ochotná poskytnout Rusku záruky, že se nestane nástupištěm proti Rusku. Vše ostatní je diskutovatelné. Z tohoto pohledu smlouva mezi Českem a USA o radarech pro protiraketové rakety byla projevem hlubokého nepochopení středoevropské politiky a vlastních zájmů. Česko velmi poškodila. Pokud jde o Ukrajinu, dokud ji Američané netlačili do NATO, aby dostali svoje základny blíže k Moskvě, byla Ukrajina relativně v pořádku. Nerozumná americká politika rozšiřování NATO na Východ způsobila ukrajinskou krizi a zasela semena dalších krizí.

V českém prostředí se začínají množit často výstražné názory varující před ruskou hrozbou pro svět, pro Evropu. Komentátoři jako Šafaříková, Šafr či poslanec Gabal mluví o rusizaci Česka a jeho příklonu k Rusku. Je to reálná hrozba? Jak by dle Vás mohlo v příštích deseti letech Rusko proměnit architekturu Evropy? Je nutné se tomu bránit? Co teorie šířená špičkami NATO, že Rusko by mohlo otestovat soudržnost Aliance vyvoláním hybridního konfliktu v Pobaltí?

Pokud by státy střední Evropy a hlavně mocnosti NATO daly Rusku záruku, že NATO se nerozšíří na Východ, ani pod jiným krytím tu nebude budovat svoje základy, Rusko by se možná dokonce potěšilo ze vstupu Ukrajiny do EU. Ať si potom Ukrajinu ekonomicky vydržuje EU. Slovensko by určitě nebylo ochotné. Rusizace Česka ještě dlouho nedosáhne stupeň amerikanizace Česka. Existence proruských hnutí v oblastech střední Evropy má reálný základ. Rusko a tyto oblasti mají největší společný zájem na udržení poválečného uspořádání, jelikož se ho účastnili. V ruské publicistice se však objevují články, jak dlouho si Polsko dokáže zachovat nynější západní hranice, pokud nebude mít podporu Ruska. Jedinou inovativní a odvážnou zahraniční politiku dělá Orbánovo Maďarsko. Jeho příklon k Rusku je odvážný a inovativní zároveň. Pokud Rusko na západ od svých hranic geopoliticky vyhraje, Maďarsko získá významného advokáta pro svoje zájmy. Bezpečnostní architektura Evropy má dvě paradigmata. Jedním je spojenectví Ruska a Německo, toto paradigma fungovalo od porážky německých rytířů Alexandrem Něvským v roce 1241 až do první světové války. Druhým paradigmatem je spojenectví Ruska s Francií a Anglií proti Německu. Toto paradigma fungovalo ve 20. století. Zdá se, že nastává návrat k prvnímu paradigmatu. Návrat odhalil zahraničněpolitické slabiny Angely Merkelové. Nejprve byla vcelku proruská, potom víc protiruská a nyní je opět únosně proruská. Německo mělo i dokonalejší kancléře. Zvolené paradigma je důležité, ne tzv. hybridní války.