Velkou pozornost vyvolalo vyjádření z prvního letošního zasedání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání k pořadu České televize Americká volební noc, podle něhož se provozovatel dopustil vícero porušení povinnosti ustanovení § 31 odstavce zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, podle něhož má poskytovat objektivní a vyvážené informace. Jak zmíněný pořad působil na vás osobně?

Předvolební kampaň loňských voleb prezidenta USA se svým průběhem vymykala tomu, na co jsme zde byli zvyklí minimálně v uplynulém půlstoletí, a to ať už jde o osobnosti obou kandidátů či o vlastní průběh americké volební kampaně. V Evropě, spíše preferující určitou politickou korektnost před otevřeným označováním problémů a jejich příčin, bylo většinově očekáváno vítězství předvídatelně vystupující Hillary Clintonové a tento náhled sdíleli podle mého osobního názoru i redaktoři České televize, což bylo patrné z jejich vyjadřování, formulování otázek a podobně. Podle ustanovení § 31 odst. 2 zákona čís. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění změn – dále jen „zákon o vysílání“ – však měla Česká televize poskytovat objektivní a vyvážené informace, tak aby si diváci mohli svobodně vytvořit svůj vlastní názor. Vzhledem k tomu, že Americká volební noc byla do televizního programu zařazena jako zpravodajský pořad, bylo v jeho rámci navíc třeba v intencích ustanovení § 31 odst. 3 zákona o vysílání dbát na to, aby nebyla jednostranně zvýhodňována žádná ze stran volebního klání, a to tím spíše, že šlo o finální kandidáty obou soupeřících stran, vzešlé z primárních voleb a reprezentující politické názory – byť v tomto ohledu rozpolcené – americké veřejnosti.

Podle mého názoru není důležité, zda redaktoři České televize podlehli převažujícímu negativnímu mediálnímu obrazu Donalda Trumpa, či jestli šlo o vyjádření jejich vlastního pohledu; důležité je, že zpravodajství musí být striktně nezávislé a nepředpojaté. Na tom, že vysílání uvedené atributy – především v časných ranních hodinách dne 9. 11. 2016, v časovém úseku mezi třetí a osmou hodinou – postrádalo, se Rada pro rozhlasové a televizní vysílání shodla jednomyslně a v tomto směru zaujala stanovisko shodné se stěžovateli. Za těchto okolností měla potom rada tři možnosti: buď Českou televizi podle ustanovení § 59 zákona o vysílání upozornit na porušení jejích zákonných povinností, nebo ji požádat podle ustanovení § 137 zákona čís. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění změn – dále jen „správní řád“ – o podání vysvětlení před případným zahájením správního řízení, popřípadě s ní zahájit správní řízení z moci úřední podle ustanovení § 46 správního řádu; z každé z uvedených možností pak pochopitelně vyplýval další postup ve věci. Rada se po analýze a diskusi nakonec jednomyslně shodla na upozornění, tedy v podstatě na nejméně důrazném vyjádření svého negativního hodnocení pořadu Americká volební noc. Je určitým paradoxem, že následně se redaktoři České televize obrátili dne 13. 1. 2017 na radu otevřeným dopisem, ve kterém naopak oni žádají radu o vysvětlení jejího rozhodnutí, tedy regulovaný subjekt se z vlastní vůle jakoby „prohodil“ s regulujícím subjektem; přitom – pokud je mi známo – je písemné vyhotovení upozornění rady dostatečně výstižné.

V reakci na zprávu RRTV a informace o ní jsem několikrát v diskusích a na sociálních sítích zaregistroval formulaci „Konečně to někdo řekl“. Co si myslíte o objektivitě a vyváženosti zpravodajství ČT z dlouhodobého hlediska, šlo u amerických prezidentských voleb jen o úlet, nebo časté nářky diváků vnímáte jako opodstatněné?

Dovolím si teď parafrázovat Martina Luthera Kinga, když řeknu „mám sen“. Můj sen je snem o televizi veřejné služby, která je objektivní a vyváženou informační službou, nezávislou na momentální exekutivě, politických tlacích i vlastních postojích redaktorů. O televizi, ke které s respektem a obdivem vzhlížejí nejen provozovatelé televizního vysílání s licencí, ale především občané České republiky. Chápu, že při šíři diváckého zájmu o rozličné typy pořadů a kvůli rozmanitým politickým preferencím diváků se nelze zavděčit všem, přesto se však domnívám, že Česká televize má v tomto směru značné rezervy.

Klasickým příkladem jsou hodnoticí komentáře ve zpravodajských pořadech, které přitom jsou ustanovením § 31 zákona o vysílání přímo zakázány. Někdy jde o rozsáhlejší hodnocení, někdy jen o zdánlivé maličkosti, avšak jejich podsunutí může následně ovlivnit méně zkušeného diváka – např. politické strany jsou označovány v televizním zpravodajství jako populistické či extremistické, předseda jedné politické strany je označen v souladu s jejími stanovami jako „předseda“, ale předseda jiné politické strany je označen v rozporu s jejími stanovami jako „vůdce“, podvědomé propojení s Adolfem Hitlerem je zřejmé, období let 1948 až 1989 v Československu je označováno jako „období komunismu“, ačkoliv ten zatím nikde neexistoval, a podobně.

Některé pořady veřejnoprávní televize ovšem naprosto cíleně vychovávají diváky k jedině „správnému“ názoru, tedy k tomu, který určuje dramaturgie. Ale ať jsem konkrétní: kupříkladu z deseti odvysílaných pořadů 168 hodin od 23. 10. 2016, nepočítaje v to silvestrovský díl, bylo osm věnováno prezidentu republiky nebo jeho okolí. Scénář je vesměs podobný: vybere se nějaká kauza a přizve několik spřízněných duší, které z prezidenta udělají škůdce národa; v lepším případě dostane slovo jeho mluvčí, v horším – jako třeba minulý týden – nikdo. Taková posedlost prezidentem republiky dříve nebyla, stačí se podívat do archivu několik let zpět. Pokud pak je tento pořad cíleně připravován jako satirický, potom jen podotýkám, že by jeho redaktoři určitě získali mnohem více námětů, pokud by sestoupili z Hradu do podhradí.

Co si z pohledu své profese advokáta myslíte o promítání osobních názorů a postojů redaktorů České televize do obsahu jejího vysílání?

Při zastupování klientů, ať už na základě příkazní smlouvy anebo ustanovení ex offo, nemám vždy s nimi shodný osobní postoj k řešené kauze, je však mojí povinností od toho abstrahovat a učinit v rámci platného právního řádu vše v jejich prospěch; jakýkoliv jiný přístup by byl neprofesionální a v rozporu s etickými principy advokacie. Za stejně neprofesionální a neetické tudíž mám, pokud v rozhlasových a televizních pořadech nečiní provozovatelé vysílání vše ve prospěch posluchačů a diváků, v daném případě ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech nepodávají objektivní a vyvážené informace. Z pohledu posluchačů a diváků je totiž celkem vzato osobní názor toho kterého rozhlasového či televizního redaktora irelevantní, oni mají právo na nezaujaté a objektivní zpravodajství. A o televizi veřejné služby to platí tím spíš!