Základní škola v Barceloně vyřadila na doporučení školské komise pro rovnost pohlaví z knihovny na 200 pohádek, protože jsou údajně příliš sexistické. Mezi vyřazenými knihami se objevily i Červená Karkulka nebo Šípková Růženka. Dává podle vás takové rozhodnutí smysl? Jsou dnes skutečně stereotypy o pohlavích překonané?

Patřím nepochybně již do kategorie seniorů, které životní zkušenost naučila dívat se na věci nejen emotivně, ale i s jistým nadhledem. Děsí mne historická představa, že někdo se prohlásí za nejvyššího cenzora a bude rozhodovat o vhodnosti či nevhodnosti knížek. Knihy pálila inkvizice, totalitní režimy. Knihy a jejich autoři byli vyřazováni z knihoven z různých důvodů, ve snaze umlčet je. Bezmocné pohádky, tradované napříč národy a generacemi, se bránit nemohou. Jejich kastrování a opravování ve smyslu správné „ideologie“ se mi bytostně příčí. Nemyslím si, že by moje chápání světa a mých vrstevníků poškodily tradiční pohádky v našem pohledu a v hodnocení světa! Ponechal bych na přirozeném vývoji, aby rozhodl.

Co ve vás evokuje termín „školská komise pro rovnost pohlaví“?

Tento typ komisí ve mně vyvolává reminiscenci na někdejší „výzkumný ústav pro studium života a díla XY“. Neumím si představit, co taková komise bude řešit, co doporučovat a co možná nařizovat?

Skutečně některé staré knížky škodlivě informují o postavení žen a mužů? V čem jsou případně závadné?

Knížky jsou dokumentem, jak se vyvíjí vztah mužů a žen a jejich vzájemné postavení. Je to dynamický prvek, který vede různými cestičkami. Věřil bych ve schopnost čtenáře na určité úrovni hodnotit. Pokud s nějakou knihou nesouzním a vnitřně nesouhlasím, odložím ji. Je tady přece možnost volby! A knihy si vybírá člověk i podle svého naturelu. V některých pohádkách mi mnohem víc než zkoumání postoje mužů a žen vadila krutost, s níž jsem se jako dítě těžko vyrovnával!

Blanka Knotková Čapková z Katedry genderových studií Univerzity Karlovy navrhuje, aby se nevyhovující knížky přímo nezakazovaly, ale aby jejich čtení ve školách předcházelo určité vysvětlení od učitele. Bylo by vhodné malým dětem vysvětlovat kontext pohádek takovým způsobem? Nezkazilo by jim to prostě radost z pohádky?

Jan Werich v jedné předscéně v divadle vtipně glosoval  poznámky pod čarou a vysvětlivky, které by „hloupému“ čtenáři osvětlily, jak má uvedený fakt chápat a vnímat. Poukazoval, že někdy jsou vysvětlivky objemnější než sám  konkrétní text a jako by editor měl pocit, že „čtenář je blbec“ a potřebuje  popostrčit.