Dámy a pánové.

Dovolte mi tedy několik slov k této tematice. Já jsem velmi ráda, že jsme se dostali do bodu, kdy už hovoříme o konečné verzi, protože odškodnění je více než nutné a dlouhodobě nám scházelo, o tom není samozřejmě sporu.

Co se týče toho pozměňovacího návrhu pana kolegy Kaňkovského, tak já se domnívám, že tady on je zbytečný, protože tím, že bude zavedena ta odborná nezávislá komise, která samozřejmě bude spolupracovat s eventuálně poškozenou rodinou, tak všechny dokumenty bude možné si vyžádat úplně bez problému od toho zdravotnického zařízení. A nedomnívám se ani z praxe, že by bylo jakékoliv zdravotnické zařízení, které by nespolupracovalo s touto odbornou komisí. Ještě se tak nikdy nestalo v jiných případech, čili jistě můžeme říci, že ani tentokrát.

Jinak samozřejmě je dobře, že ten člověk, který žádá, protože to většinou budou rodiny nebo jejich rodiče, má ještě nějakou jinou možnost a není v tom sám. To je samozřejmě velmi dobře. Co se týče toho bodu jedna, nebo § 2 mého pozměňovacího návrhu a mých kolegů - jedná se o to, že za prvé - tam je také odškodnění za duševní útrapy, a to proto, že zejména rodiče samozřejmě dítěte, které ty trvalé následky by mělo, samozřejmě procházejí ještě duševní jakousi újmou, to je bezesporné, která je velmi těžce daná do nějaké škály, protože téměř tato škála existovat nemůže v této problematice. Proto je tam tedy i za ty duševní útrapy.

A dále tam zavádíme také účelně vynaložené náklady spojené s péčí domácnosti, která tu péči poskytuje. Čili není to zúžení, jak to bylo chápáno v tom prvním slova smyslu, ale je tam ještě to, že my naopak dáváme i té domácnosti, která by se o toho postiženého starala, což je samozřejmě velmi zatěžující a bylo-li by to tu na dlouhou dobu a doufám, že těch případů bude opravdu velmi málo, tak to víceméně může tu rodinu naprosto devastovat jako funkční celek. Čili není to zúžení, je to naopak myšlení z praxe i na ty stavy, které se státi mohou, a na které pak ta rodina peníze nemá, opravdu nemá.

Co se týče těch duševních útrap, je to tady proto, že mnohdy ti rodiče, přestože by ta újma z toho objektivního hlediska se zdála ne tak velká, tak oni třeba musí změnit zaměstnání, nemohou vykonávat úplně to, co by chtěli. Čili je to tam opravdu i v tom komplexu dané takto.

A co se týče toho hrazení, proč jsme tam zavedli tedy jakýsi statut ztíženého společenského uplatnění. V nejširším slova smyslu to bylo i po konzultacích s pacientskými organizacemi, samozřejmě také se zdravotnickými právníky, protože to je víceméně problematika právní formulace. Je to proto, že nechceme pro futuro - a už jsem to vysvětlovala - poškodit dítě jenom proto, že bychom ho zařadili do systému proto, že má dva tři dny teplotu, což je reakce chtěná. Ten organismus, který očkujeme, musí mít ještě reakci, že je vůbec schopen zareagovat na imunitní systém.

Čili tady je potřeba trošku zvažovat, abychom nepoškodili tyto převážně děti - u těch dospělých to je opravdu minoritní - do budoucna. Když by se stalo, že bychom je odškodnili, nebo respektive zařadili do té kategorie chybně, tak upozorňuji na to, co jsem říkala - nikdo nevíme, kam půjde vývoj a nechceme dělat zákon na jeden dva roky, ale dlouhodobě. A jsou v plánu a připravují se - a ty studie již probíhají - vakcíny další, které mají bílkovinné nosiče a další věci, které se nedají přeočkovat, nebo mají společné rysy, kdy se nemůže očkovat podobná vakcína. Teď jsem ve velmi obecném hovoru. A my tady chceme i tyto děti vystříhat toho, že by byly jaksi špatně zařazené a nemohly být očkovány později. Proto zřizujeme tedy jednak jak ty následky, které se musí posoudit, a tedy i tu komisi.

Takže naopak se domnívám, že tento zákon myslí i na duševní útrapy, myslí i na rodiny těch postižených a že rozhodně není zúžením, že to bylo tedy ne úplně správně pochopeno. Takže prosím o jeho podporu.

Děkuji.