Začnu známým bonmotem Jarka Nohavice „Jsme region razority“. Ano ostravská kultura a nátura je diametrálně odlišná, oproti zbytku republiku. Lidé žijící zde, nemají dobré víno z Moravy, nebo gotické památky Čech. Ona černá Ostrava, dík své jedinečnosti a relativnímu mladí, tak u velké části národa žijícího zde vzbuzuje zvláštní formu patriotismu. A na co vlastní lidé zde jsou hrdí, však často v mediích je Ostrava vykreslována jako černé panelákové město, s vysokou nezaměstnaností a problematickými ghety. To všechno by se dalo uznat, ovšem každá mince má rub a líc. V Ostravě tkví kouzlo v tom, že tak jak ji známe dnes byla formována až v 19 st. A oproti historickým velkoměstům jako je Brno či Praha, je Ostrava působí svým zezřením jak město z jiného světa. A to především svou architektonickou podobou a použití materiálů na výstavbu Ostravy. Ať tak či onak, i když toto město není zrovna turistickou atrakcí, zde najdeme skvosty secese, přes národní Sorelu a zástupce bruselského stylu. O různorodosti urbanismu, by jsme se mohli bavit několik hodin, ale zaměřme se na palčivější problémy. A to jsou skomírající symboly Ostravy. A o kterých symbolech že to mluvím, tak především tři symbolů, kvůli kterým nejednomu místnímu ukápla slza nad tím, kde až to vše může zajít.

Prvním z nich je Ostravica Textilia. Obchodní dům postavený roku 1928 dle návrhu M. Frommerové a tento obchodní dům byl ikonou nejen v Ostravě, ale v celé ČSR. Bezesporu se tento objekt se stal jednou z dominant centra města. Ovšem zlom nastává v roce 2000, kdy tehdejší majitel Kamil Kolek, který nařídil neschválenou rekonstrukci, jenž měla za následek zřícení stropních konstrukcích. Dalším zlomovým rokem je rok 2008, kdy přichází na scénu společnost Amadeus Real a tím také začíná nekonečný spor mezi městem a developerskou společností a zároveň přichází začátek konce této dominanty.

Druhá zmíněná jsou takzvaná Ostravská jatka, která stojí na ulici Porážkova. Ostravská jatka, již na první pohled korigují s architekturou tehdejší výstavby Ostravy dynastií Rothschildů a především zdůrazňuje aspekt holé cihly, která je tak typická pro slezskou architekturu. Tato jatka plnila svůj účel do 60tých let 20. století, následně pak se prostory využívaly jako dílny, až do 90let 20. století. Zlom nastává v roce 1996 kdy jatka kupuje společnost BAUHAUS, která se městu mimo jiné zaručila, že o kulturní památku se bude starat. Snad každý místní ví, že tento slib byla jedna velká nepravda a jatka nám chátrají z vesela dál.

Tento trojúhelník zakončíme stavbou vlakové nádraží Ostrava – Vítkovice. Toto nádraží bylo postaveno roku 1967, dle plánu Františka Cubra, Josefa Hrubého a Zdeňka Pokorného. Vítkovické nádraží je snad nejvýraznější stavbou bruselské stylu, který v každé jednotlivostí působí nadčasově. Bruselský styl, o němž uvažujeme, představoval syntézu tradičního a pozdně modernistického výrazu. Výrazná stylizace realisticky pojímaných děl se děla pod vlivem abstraktního umění meziválečné avantgardy i tehdejšího Západu. Podobně i architektura se zčásti odvolávala na tradici meziválečného funkcionalismu, ale zároveň hledala inspiraci v pozdním internacionálním stylu Západu. V designu výrobků dominovala po celou dobu 50. let moderní estetika s racionálně či organicky pojatými tvary. Stačí připomenout tehdejší spotřební zboží – rádia, vysavače, automobily, skútry s aerodynamickými tvary, aby bylo zřejmé, o čem je řeč. Toto nádraží se svého času honosilo nemalou dávkou slávy a nyní se den po dni nenávratně rozpadá a nemalou vinu má i na to všem spor mezi ODIS a ministerstvem kultury zda je kulturní památkou či nikoliv, který se táhne již od roku 2010.

Samozřejmě obdobných případů by jsme v rámci regionu našli mnoho. Například strhnutí víceúčelové haly ve Frýdku – Místku roku 2013, rok na to byla ve stejném městě také strhnuta textilka Adolfa Landsbergera z roku 1882, která neodmyslitelně tvořila ráz města. A takhle by jsme mohli pokračovat do nekonečna, Všechny výše zmíněné „ikony“mají jednoho společného jmenovatele a tím je vedení města. Je to bohužel další trpké zjištění, že si volíme elity, které nejsou schopny využit svůj potenciál a moc. Každý národní stát je tvořen hodnotovým systémem. Jednou z těchto hodnot je historie a hmotné dědictví, které je jeho součástí. Každý jednotlivec je formálně životně utvářen těmito hodnotami. Jsme to my, kteří jsme utvářeni svou minulostí a co odkážeme nadcházejícím generacím, když si dobrovolně destruujeme pozůstatky minulosti. Není dál možné dosazovat do vedení měst, krajů , státu pseudopersony, kteří dík své nedůslednosti a laxnosti k vlastní zemi a kultuře podkopávají pilíře společnosti.