Tato velice pokrokově myslící šlechtična byla trnem v oku vídeňské kamarile, hemzající se kolem císaře Františka Josefa I. Podle názoru rakouské výzvědné služby „Evidenzbüro“ musela Žofie, hraběnka Chotková (kněžna z Hohenbergu) zmizet ze scény. Měla příliš velký vliv na svého muže, budoucího císaře Habsburské říše.

Následník trůnu, ještě za svého života, připravuje radikální reformu Habsburské říše. Chce zrušit tzv. „dualismus“ - Rakousko-Uhersko a nahradit jej tzv. trializmem – Rakousko-Uhersko-Česko. Jeho manželka, „císařovna“ Žofie není úplně spokojena a nutí následovníka, aby seřazení bylo provedeno podle abecedy Böhmen-Österreich-Ungarn(Česko-Rakousko-Uhersko). Podle Žofie kněžny z Hohenbergu (rozené hraběnky Chotkové), její představa prý více odpovídá rovnoprávnosti třech hlavních národů Habsburské říše.

„Cože? Češi na prvním místě, coby vedoucí národ říše!?“, chytal se za hlavu vrchní velitel vídeňské výzvědné služby „Evidenzbüro“, plukovník August Urbański baron von Ostrymiecz (1909 - 1914) „Ta bába nemá v hlavě všech pět pohromadě!“, ukončil svou úvahu a hned vše, ještě „za tepla“, donesl císaři Františkovi Josefovi I.

Ten zděšení šéfa tajné služby nesdílel. Dokud bude na trůně sedět on, nic se nezmění. Chotková ať si prý mele, co chce. Její manželství s nasledníkem trůnu je morganatické a tím jejich děti nemají nárok stát se rakouskými císaři. Panovníkova představa ovšem, byla až nápadně naivní. Vrchní velitel „Evidenzbüro“, baron von Ostrymiecz, se jal vysvětlovat:

„Vaše císařská Výsosti, kněžna má na následníka trůnu obrovský vliv. Okolo ní se motá česká šlechta Schwarzenbergové, Lobkowiczové, Buquoyové, Czernínové a další. To, co jí nabulíkují, ona zpracovává a jako hotový koncept předává následovníkovi trůnu. Ten vše obratem ruky uvádí do praxe, aniž by Vás, Vaše výsosti, konzultoval. Již teď nařídila, aby se říšské papírové peníze tiskly vedle úřední němčiny sčeštinou, hned na druhém místě. Následník to bez odmlouvání potvrdil. Prosím Vás, kam to spějeme? Ta tetka musí zmizet!“

Panovník chvíli tupě civěl na šéfa tajné služby a pak se otázal: „Proč by měla mizet?“

Ten se z hluboka nadechl a pokračoval: „Vaše císařská Výsosti, ano – máte pravdu. Sňatek je morganatický, ale jakmile Ferdinand usedne na trůn Vaše nařízení zruší. Již teď uznávají Maďaři a Češi kněžnu Žofii za svoji cisařovnu, neboť maďarské a české zemské právo žádný morganatický sňatek neuznává. Tím se mohou stát Ferdinandovi potomci, poté co usedl na trůn, takřka okamžitě českými a uherskými krály...“ Baron von Ostrymiecz ještě chvíly strašil panovníka manželkou Fedinanda d'Este a nakonec jaksi rezignoval. Na rozdíl od něho totiž, viděl císař hlavní nebezpečí v následníkovi trůnu a nikoli v kněžně Žofii.

Císař viděl ve Ferdinandovi a jeho rodině hlavně své nejbližší příbuzenstvo, na rozdíl od vedení výzvědné služby, která myslela zásadně pragmaticky a jednalo se jí o udržení moci v současném statusu quo Habsburské říše. Pro tento úmysl se jí podařilo získat i vedení armády v čele s velitelem generálního štábu Franzem Conradem hrabětem von Hötzendorfem.Ozbrojené složky říše si byli vědomy toho, že jakmile usedne Ferdinand na trůn, Žofie postupem času dosadí na rozhodující místa ve Vídni, Praze a Budapešti své lidi. To bude znamenat vyhazov všech neschopných byrokratických pochlebovačů a přestárlého služebnictva. Kdo by se nebál o koryto?

„Evidenzbüro“ si kladlo za úkol takovému vývoji stůj, co stůj zabránit. Jediná možnost, která se zde nabízela bylo násilné odstranění „císařovny“ Žofie – tedy atentát. Kalkulace výzvědného aparátu byla velice jednoduchá: Stane-li se následník vdovcem, musí se znovu oženit a to s takovou nevěstou, jenž je mu z hlediska společenského postavení rovna. Dotyčná dáma nesmí být, pokud možno, Češkou, aby se poměry opět nezkomplikovaly. Jedině tak je možné všechno zachovat při starém a tím postupovat krok za krokem ke zhroucení Habsburské říše i když nechtěně...

Záhy se objevil pamflet následujícího obsahu: „Je ničemné, že tato osoba, Žofie Hohenbergová, která vzdor své skandální pověsti (mezi lidem není nazývána jinak než 'česká kurevská bestie') je stále ještě připouštěna ke slavnostem, církevním svátkům, křtinám atd. Není už snad dost skandálů, které způsobila? Tato česká nemotora, která stále znovu ruší klid všech zemí, musí pojít rukou vraha..Pryč s estovským psem a českým sviňským hovnem! N.B.“

Kdo se skrývá pod zkratkou „N.B.“ se doposud nepodařilo odhalit.

Spiklenci začali čekat na vhodnou příležitost. Ta se jako první naskytla při cestě manželského páru do Bosny a Hercegoviny ve dnech 23.06. - 30.06. 1914. Rakouský státní válečný archiv (Östereichisches Staatsarchiv-Kriegsarchiv) ve Vídni vlastní plán návštěvy, kde jsou na minutu rozplánovány všechny kroky, které měl manželský pár absolvovat. Nic z toho se však nedařilo a cesta byla doprovázena souhrou jakýchsi podezřelých „náhod“:

U salonního vagonu č. 22, vyrobeného firmou Ringhoffer, byly zjištěny podivné závady. Nebyl schopen bezpečného provozu a hrozilo mu vykolejení.

Náhradní vagon sice dorazil až do Chlumce, ale tam náhle vzplál takovou silou, že málem císařský pár uhořel.

Z Vídně se manželé vydali opět v náhradním salonním vagonu poskytnutém ředitelstvím Rakouské jížní dráhy, avšak ve vagonu nesvítilo světlo. Arci vévoda odmítl nastoupit. Tvrdil, že kdyby se stali obětí atentátu, pachatel může v naprosté tmě uniknout, aniž by byl poznán.

Při příjezdu do Sarajeva, první čeho si manželský pár všiml, byla nepřítomnost rakouské armády. Manévry u Trnova, jižně od Sarajeva, k nimž následník trůnu přijel, skončili předchozího dne. Přesto široko daleko v celém městě nebylo vidět žádného důstojníka, žádného vojáka a uvítací špalír chyběl uplně. Mimo policisty, který se tu a tam ukázal, nebylo možno spatřit žádnou uniformu. Jednou větou: Naprosto ideální podmínky pro případné atentátníky.

Příležitost na sebe nedala dlouho čekat. Jakýsi, muž jménem Čabrinovič, hodil po přijíždějícím konvoji pumu, ale spletl si vůz a tak předmět explodoval pod automobilem hraběte Boose-Waldeka a hraběnky Lanjusové. Oba byli sice raněni a krváceli, ale konvoj mohl pokračovat dál.

Arcivévoda Ferdinand komentoval událost černým humorem: „Dufejme, že bude pachatel přísně potrestán, ale jen na několik roků. Potom bude amnestie a nakonec ještě obdrží Řád Františka Josefa!“ Následník trůnu chtěl touto sarkastickou poznámkou upozornit na to, že za celou akcí stojí rakouská výzvědná služba se souhlasem panovníka.

Vůz s Ferdinandem a jeho chotí náhle odbočil z plánované trasy a zajel do jakési vedlejší ulice. Zde se k němu přiřítil neznámý muž, jménem Gavrilo Princip a výstřelem z pistole z bezprostřední blízkosti 1,5 metrů, kněžnu Žofii zabil.

Atentátník chtěl na ní vystřelit ještě jednou , ale následník trůnu jí zakryl svým tělem se slovy: „Žofi, Žofi, neumírej mi! Zůstaň žít pro moje děti!“ Druhá vypálená kulka, která měla původně patřit rovněž „císařovně“, zasáhla tedy omylem, ale přesto smrtelně - i jeho.

To určitě neměla vídeňská „Evidenzbüro“ v úmyslu a tak je třeba posuzovat úmrtí následníka trůnu Ferdinanda von Österreich d'Este, jako neplánovanou nehodu. Trnem v oku rakouské tajné služby byla kněžna Žofie a nikoli její manžel.

Vrchní velitel tajné služby jeho císařského Veličenstva, Urbański baron von Ostrymiecz, byl po atentátu, dne 01.08. 1914, povýšen na generála a nenápadně odklizen do ústraní. Nástupcem zosnovatele vraždy se stal plukovník Oskar baron von Hramilovič. Jeho prvořadým úkolem bylo, pokud možno zahladit všechny stopy, vedoucí do vídeňské „Evidenzbüro“.

To vše se stalo čtyři roky před naprostým zhroucením a zánikem Habsburské říše.

„Císařovna“ Žofie, kněžna z Hohenbergu, rozená hraběnka Chotková a její manžel chtěli, uskutečňováním nutných reforem, před tímto tragickým osudem říši zachránit. Pro budoucí stabilitu Evropy by se jednalo o mimořádně záslužný čin.