S tím je jistě možno souhlasit. Jen se trochu bojím, zda se shodneme na tom, která ta reakce přiměřená je a která není. A taky jestli to, co je přiměřenou, tedy dostatečnou reakcí dnes, bude jí ještě zítra. I o tom, že změny postupují rychle, se můžeme přesvědčit na vlastní oči.

Osobně si nemyslím, že přiměřenou reakcí je třeba svérázná terezínská zmínka Jaroslava Kubery, v níž ekologii přirovnal k nové totalitě. S přihlédnutím k výše řečenému takové přirovnání vyvolává pochyby, zda si pan předseda vůbec uvědomuje to, co pokládá za zcela evidentní Antonín Rašek.

A pokud ano, pak ale vlastně říká, že hrozbu totality vidí v sílících varovných hlasech, včetně těch studentských klimatických stávek, aniž si snad položil otázku, zda ty varovné hlasy třeba nemají pravdu. A pokud položil, hned si na ni také odpověděl: nemůže to tak být, protože je to v rozporu s mým přesvědčením. Psychologicky je to jedna z takzvaných šokových reakcí – popření nepříjemné reality. Takový přístup k problémům je ale cesta do záhuby. Pro jedince i pro lidskou společnost.

Je jistě dobře, že se i v České republice zvolna rozbíhají programy ke zmírňování negativních dopadů postupujících klimatických změn. Na vládní úrovni třeba populární kotlíkové dotace nebo dotační program Dešťovka. Ale leccos se rozbíhá i v krajích a v jednotlivých obcích, které vytvářejí programy místní adaptace. Ne vždy to jde snadno, nejnověji mám osobní zkušenost s „vysvětlením“, že nelze při rekonstrukčních pracích na velkém bytovém domě vybudovat i systém na zadržování a využití srážkových vod.

Nelze si navíc nevšimnout jisté jednostrannosti. Pomalu se učíme, co musíme udělat, ale velice váháme i jen vyslovit (natož k tomu vytvářet programy a organizovat opatření), že něco, co jsme dosud byli naprosto samozřejmě zvyklí dělat, může být do budoucna neudržitelné.

Antonín Rašek mluví s nevolí o „blokování silniční výstavby“. Jako o příkladu nevhodné reakce na klimatické změny, dokonce jako riskování „zdraví i životů“. A mnozí,  ne-li většina,  mu jistě dají zapravdu. Konečně, v posledních rocích byla změněna řada právních norem a chystají se další k urychlení silniční výstavby.

Dobrá, použijme tenhle příklad za všechny. Opravdu jsme si jisti, že ty nové a nové silnice jsou správnou cestou? Že masový automobilismus klimatu moc neprospívá, to přece víme. Teplota asfaltového povrchu dosahuje v létě za slunečného počasí až 60°C, povrch automobilové karosérie až 70°C. Na světě je v současnosti asi 1,5 miliardy aut. Na povrch země dopadá průměru asi 1,36 kW/m2 sluneční energie (okamžitý příkon). Je-li ten povrch bez rostlinného pokryvu, třeba právě asfaltová vozovka, vyzáří většinu přijaté energie do okolního vzduchu. Loni se v mém regionu otevíralo několik nových silnic a obchvatů. Jeden jediný o délce asi tři kilometry má plochu vozovek 28 360 metrů čtverečních. Do vzduchu se tedy od doby dostává každým okamžikem jen v této malé lokalitě zhruba 38 megawatt energie. Kolik to asi dělá a bude dělat po celém regionu a po celé republice?

A protože v téhle oblasti spadne ročně přibližně 700 litrů srážek na metrů čtvereční, odteče přes silniční odvodňovací systém jen na tomto obchvatu bez užitku rok co rok téměř 200 000 hektolitrů vody, která dosud zasakovala do zdejší zemědělské půdy – v oblasti zasažené podle nejnovějších údajů ČHMÚ meteorologickým  a půdním suchem.

Jistě, slyším ty námitky: moderní doprava, co doprava! – moderně organizovaná společnost se bez nových silnic a dopravy na nich neobejde. Pak ta zmíněná bezpečnost dopravy, jakkoliv je z policejních statistik dávno známo, že nejtragičtější nehody jsou na rovných, širokých silnicí atd. atd.

Říká se, že kdo něco třeba i nutného nechce, hledá důvody, místo aby hledal způsoby. Vypadá to zkrátka, jako bychom měli menší strach z hrozivé klimatické změny než z nutnosti změnit zaběhané způsoby života, zaběhaný chod společnosti a civilizace. Tušíme, že by ty změny mohly bolet, a tak sílící bolesti řešíme analgetiky a nevrle se utrhujeme na ty, kdo nám připomínají, že je nejvyšší čas poradit se s lékařem a přistoupit k účinnějšímu způsobu léčby.

Miroslav Hudec, psycholog a publicista