Přestože současná vláda podá demisi, mnoho jejích kroků se minimálně v dohledné době nepodaří zvrátit. Jedním z opatření, které v Parlamentu prosadila, bylo zvýšení minimální mzdy. Ministerstvo argumentuje tím, že pomůže lidem s nízkými příjmy a nárůst minimální mzdy má podle ministerstva také zvýšit motivaci k zaměstnání. To jsou dobré záměry, se kterými pravděpodobně každý souhlasí. Je ale minimální mzda tím správným nástrojem?

Jen málokdo dnes ví, že v počátcích minimální mzdy nebyla snaha ochránit zranitelné skupiny obyvatel a pomoci jim dosáhnout vyšších mezd. Přestože dnes prezentují zastánci minimální mzdy toto opatření univerzálně jako nástroj pomoci chudým či chudobou ohroženým skupinám obyvatel, je zajímavé podívat se na to, jak o minimální mzdě mluvili její zastánci v dobách, kdy bylo toto opatření teprve v plenkách.

Na konci 19. století v USA byl rasismus zcela otevřený, všeobecně akceptovaný a dokonce podporovaný nejrůznějšími zákony, které vedly k segregaci afroamerické populace. Přesto byla nezaměstnanost Afroameričanů nižší, než nezaměstnanost bělochů a docházelo k postupnému zvyšování jejich životní úrovně. Afroameričané totiž byli ochotní pracovat i za nižší mzdy než bílí Američané. Např. na železnici bylo mezi topiči 85-90 % Afroameričanů, v dalších železničních profesích se jejich podíl pohyboval okolo 30 %. A právě tento fakt byl trnem v oku bílým odborářům, kterým se nelíbila konkurence v podobě odborově neorganizovaných Afroameričanů, kteří jim „brali práci“ a „snižovali spravedlivé mzdy“.

Dobová rasistická reklama na “humornou” masku černocha

Protože se odborům nepodařilo přímo prosadit zákony, které by zakazovaly přijímat Afroameričany, vymysleli jinou cestu. Vědomi si toho, že bude mnohem snazší prosadit zákon, který by se týkal všech, a nejen černošské populace, začali prosazovat zákony o minimální mzdě platné pro všechny. Ta v jejich očích nebyla povinností zaměstnavatelů platit Afroameričanům důstojné mzdy. Naopak, podle rasistických odborů měla „zakázat negrům nabízet svou práci příliš levně“, pod hranicí, kterou zákon nařizuje. Minimální mzda byla nástrojem, jak Afroameričanům zabránit dostat se na trh práce.

Zcela bez ohledu na to, jak fatální to bude mít dopady na afroamerické rodiny, prosadili si odboráři opatření, které začalo masově připravovat černošskou populaci o práci. Logika tohoto opatření je jednoduchá a univerzálně platná i dnes, bez ohledu na to, že se rétorika okolo minimální mzdy změnila. Pokud je zaměstnavatel nucen platit stejnou mzdu každému bez rozdílu, tak si spíše vybral gramotného bělocha než Afroameričana, který byl v důsledku existující segregace a rasismu méně kvalifikovaný. Pokud byl sám zaměstnavatel rasista, jeho motivace nenajímat černochy se tím samozřejmě ještě zvýšila. Motivace v podobě možnosti platit nižší mzdu méně kvalifikovaným dělníkům odpadla.

V roce 1910 například řekl Royal Meeker z Princetonské Univerzity, budoucí ministr práce prezidenta Wodroowa Wilsona, slova, která dnes musí čtenáři nahánět husí kůži: “Je mnohem lepší zavést minimální mzdu, i když připraví ty nešťastné o práci. Je lepší, aby se stát postaral o ty neefektivní zcela a zabránil množení jejich rasy, než přispívat nekompetentnosti a neopatrnosti a umožnit jim přivádět na svět více lidí jejich druhu.“ Slyšeli jste někdy něco rasističtějšího, nepočítáme-li výroky nacistů z 2. světové války? Ano, minimální mzda skutečně měla přispět k tomu, aby se cíleně omezila černošská populace.

Dokonce ještě v roce 1931, kdy byl v USA přijat dodnes platný zákon o minimální mzdě, byly při jeho schvalování pronášena na půdě Kongresu například slova jako: „Tento dodavatel dováží levnou barevnou pracovní sílu a ubytovává jí v chatkách a je to takováto práce, která konkuruje bílé práci napříč zemí.“ Připomenout můžeme i slova prezidenta velké odborové organizace Williama Greena, který si stěžoval, že: “Práce barevných je demoralizující pro výši mezd“.

Fotografie je z roku 1942 z Detroitu. Bílí nájemci chtějí zabránit černochům, aby se přistěhovali do sousedství

„V současnosti proklamované úmysly, které mají podpořit minimální mzdu, nemají nic společného s těmi minulými. Ale úmysly nejsou důležité. Ve jménu slušnosti musíme zkoumat důsledky.“ To říká profesor Walter E. Williams z Univerzity George Masona, mimochodem sám Afroameričan. I dnes, představuje minimální mzda největší problém pro ty lidi, kteří vstupují na trh práce poprvé – čerstvě vyučení nebo po maturitě, často i maminky po mateřské „dovolené“. Tito lidé neměli příležitost načerpat zkušenosti (nebo, jak se říká, zvýšit si kvalifikaci) v předchozím zaměstnání, a tak jsou logicky v nevýhodě oproti lidem, kteří už práci mají. A jsou to nejvíce mladí lidé, kterým odbory svým vynucováním vysoké minimální mzdy brání v tom, aby si našli důstojnou práci a odsuzují je tak k životu na sociálních dávkách. Ty zdaleka nedosahují takové výše, aby vynahradily těmto lidem ušlou mzdu (i kdyby byla nižší, než stávající minimální mzda) a především ušlé pracovní zkušenosti, které by jim zajistily vyšší příjem v budoucnu.

A není tajemstvím, že největší problém to je dnes pro Romy, u nichž činí nezaměstnanost v Česku podle studie Světové banky z roku 2010 neskutečných 65 %. Mezi romskými ženami dosahuje nezaměstnanost téměř devadesát procent. To jsou obrovská čísla, která mnoho lidí často velmi rychle spojí s údajnou leností Romů, neochotou pracovat, „výhodným“ žitím ze sociálních dávek a podobně. Realitou však je, že při existenci (a v současnosti dokonce rychlém zvyšování) minimální mzdy mají Romové (ale nejen oni) při hledání práce v konkurenci s ostatními uchazeči velmi obtížnou situaci. Často by byli ochotni pracovat, i za nižší mzdu, s výhledem na to, že dokáží svému zaměstnavateli, že za to stojí a postupně třeba dosáhnou na mzdu vyšší. Ale to bohužel nejde. Zákon jim zakazuje nabídnout svou práci za nižší mzdu, než je ta stanovená minimální. Obhájci minimální mzdy budou takovému člověku vysvětlovat jen stěží, v čem je pro něj lepší žít z malých sociálních dávek a v trvalém vyloučení ze společnosti, než mít alespoň nějakou práci.

Znamená to, že každý, kdo se dnes zastává minimální mzdy je rasista a dělá to ze zištných důvodů? To určitě ne. Nepochybuji o tom, že většina z těch, kdo chtějí zvyšovat minimální mzdu, tak činí s dobrým úmyslem. Dobré úmysly však často nejsou dost. Abychom dokázali lidem pomoct, je potřeba se nad problémy zamýšlet z více stran. Svobodní namísto minimální mzdy a složitého a často nespravedlivého systému sociálních dávek dlouhodobě prosazují, aby stát garantoval jednotnou výši motivační podpory pro každého člověka. Každá koruna navíc, kterou si člověk sám vydělá, bude zvyšovat celkový příjem a bude na každém člověku samostatně, aby si určil svou vlastní minimální mzdu, za kterou je ochoten pracovat. Namísto současných sociálních dávek, které lidi motivují dlouhodobě využívat sociální systém, je lepší zavést takovou podporu, která motivuje k větší pracovitosti. Jak přesně takový systém funguje popíši v dalším článku. Již teď ale prozradím, že při existenci motivační podpory  není nutné nařizovat minimální mzdu zákonem a odsuzovat tak celé skupiny obyvatel k trvalé nezaměstnanosti. Motivační podpora  pro každého člověka je podle nás mnohem účinnějším a spravedlivějším opatřením.

Ondřej Konečný
člen Republikového výboru Svobodných