Množství právních předpisů už dávno překonalo hranici, kdy aspoň právníci tušili, co se ještě může a co ne. Když se někomu svěříte s tím, že byste něco chtěli zkusit udělat, hned se na vás sesypou dobře míněné rady, že to nejde, protože GDPR, protože musíte to či ono, abyste vyhověli nějakým regulím. Takže jdete a doprošujete se konzultace na úřadech, kde vám zhusta raději žádnou radu nedají, protože co kdyby jim došla instrukce, že se má právo vykládat jinak… takže vy nakonec nevíte, co na svém za své můžete ještě dělat. Bez „povolení“ už skoro nic.
Množství druhů správních deliktů, neboli přestupků, se podle všeho blíží třem tisícům. Stát odměňuje úředníky za to, že jsou na lidi přísní, když vám stát ublíží a obrátíte se na soudy, jste jen nepohodlný potížista, co by se soudil kvůli každé kravině (čest výjimkám mezi soudci). Tam, kde proti vám nestojí zákon, tam jste objektem drobných ústrků, které, pokud se náhodou domůžete nápravy, jsou označené jako technická pochybení a vy se nedočkáte ani omluvy. Být slušným a věřit ve spravedlnost už se nevyplácí.
Jakmile se někomu podaří udělat z něčeho téma, naběhne stát, vydá zákon, zřídí úřady, najme úředníky a začne „konat Dobro“. To spočívá hlavně v uplatnění tzv. principu předběžné opatrnosti. Stát totiž preventivně zbuzeruje všechny, aby náhodou nemusel něco dokazovat těm, kteří něco provedou.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV