Dámy a pánové, vážení spoluobčané,

když jsem hledal inspiraci pro svůj dnešní projev, uvědomil jsem si, jak zásadním je pro Liberec místo, na němž se právě teď nacházíme. Místo, kde se vždy odvíjely důležité historické události našeho města a které bylo středobodem někdy spontánních, jindy vědomých projevů hněvu i radosti, adorace i nenávisti, míru i války. Ať už se toto náměstí jmenovalo jakkoli – Markt, Altstädter Platz, Adolf Hitler-Platz, Bojovníků za mír či Dr. Edvarda Beneše, bylo vždy součástí angažovaných scén, které měly bezprostřední i dlouhodobý vliv na chod města a nezřídka celého státu.

Tady v roce 1906 kynul z balkonu radnice šestasedmdesátiletý mocnář František Josef I. při své návštěvě velkolepé průmyslové výstavy českých Němců,

- tady na den přesně před 80 lety burcoval v době národnostně i geopoliticky vypjaté prezident Edvard Beneš všechny německé prodemokratické síly, aby odolaly líbivým politickým heslům konkurentů,

- tudy jen dva roky poté pochodovali už sešikovaní přívrženci henleinovců, aby vršili svou nenávist k ještě dýchajícímu svobodnému Československu,

- tady, už v zabraném městě, se ještě do konce téhož roku 1938 vystřídali Himmler, Hess, von Schirach, Goebbels a nakonec i Hitler, jejichž tirádám freneticky aplaudoval zfanatizovaný dav, 

- tady před posledními relativně svobodnými volbami 1946 agitoval předseda vlády Zdeněk Fierlinger, už tehdy komunistický trojský kůň v sociální demokracii,

- tady masy lidí slavily v polovině června 1948 volbu Klementa Gottwalda prezidentem republiky, aby pak jen o necelých pět let poté, v březnu 1953, vystřídala lidovou veselici pompézní tryzna k symbolickému uctění posmrtných ostatků téže osoby,

- tady prožívali občané města ve strachu o život muka srpnových událostí roku osmašedesátého, když utíkali před střelami ze sovětských automatů,

- tady v březnu 1969 přivítaly tisícovky lidí jako satisfakci dvojí porážku hokejové sborné na MS ve Švédsku, aby tu pak o pár měsíců později demonstrovaly československé státněbezpečnostní složky svou sílu při brutálním potlačení poklidné piety prvního srpnového výročí,

- tady jsme v listopadu 1989 v euforii prostáli několik mrazivých dní, aby se naše společnost mohla začít opět probouzet a rozkvétat,

- tady jsme však už o deset let později skandovali Děkujeme, odejděte v reakci na únavu z vládnutí takřka všeovládající opoziční smlouvy.

Rok co rok se na tomto místě vždy v srpnu zastavíme, abychom si připomněli krvavé události srpna 1968 a vzdali hold nejen devíti z nás, kteří tehdejší invazi vojsk Varšavské smlouvy zaplatili životem, ale i stovkám těch, kteří si její následky v mnoha podobách nesli po dalších 20 let. Letos je tomu už dlouhých 48 let, co se toto náměstí proměnilo v neřízenou válečnou zónu, přesto se mi však právě nyní zdá memento tehdejších dní nanejvýš silné. Žijeme totiž v době, kdy někteří pošetilí ústavní činitelé nepokrytě směrují naši zemi do náruče východních autokracií, aby tak znovu přerušili od středověku trvající příslušnost českých zemí k západní křesťanské komunitě; kdy pár obskurních politiků netouží po ničem jiném, než Česko nevratně vyvést z půlmiliardové rodiny evropských národů, do níž jsme byli teprve nedávno solidárně přizváni; kdy i v dnešní Evropě, považované za pilíř míru, práva a demokracie, může jedna země vojensky obsadit část země jiné a proměnit ji jednostranně ve svou republiku; kdy jeden z hlavních kandidátů na post nejvyššího komandéra zámořské supervelmoci snad z naprosté neznalosti, snad z vrozené prostořekosti zpochybňuje spojenecké záruky dané nám všem členstvím v euroatlantických obranných strukturách. V takových chvílích se vždy obávám toho, že se toto naše náměstí znovu rozvlní pod pásy tanků a kolesy obrněných vozů na válečné stezce, jako tomu bylo nad ránem osudného 21. srpna 1968.

Před 48 lety neselhaly národ český ani slovenský, ale komunistické elity, které podcenily sílu, zákeřnost a odhodlání sibiřského medvěda uhájit své vyznačené teritorium. A právě podobné selhání nám po mém soudu může znovu plíživě hrozit. Nechceme-li, aby se naše děti dožily opakování naší vlastní tragické minulosti, nechceme-li, aby počítaly další mrtvé, zotročené a perzekuované, nezbývá každému jednomu z nás dát dostatečně srozumitelně najevo, v jaké zemi si přeje žít a kde vidí její budoucnost. Jen tehdy spatřuji naději na to bez újmy překonat éru bláhových a sebestředných lídrů, jen tehdy spatřuji šanci přenést se přes módní volání vystavět nové železné hranice. A pokud sami dostojíme svým politickým, hospodářským a bezpečnostním závazkům vůči svým spojencům, jen tehdy spatřuji jistotu, že také uhájíme svobodu země, společenství občanů i každého jednotlivce.

Dámy a pánové, vážení spoluobčané,

srpnové dny 1968 jsou zatím naštěstí posledními, kdy vlast, město Liberec i toto naše náměstí pocítily sílu vojenské invaze. Přeji nám všem, aby tomu tak bylo i nadále. Děkuji za pozornost.