Nechci se zabývat jejich podstatou a odůvodněním. Považuji však nezbytné vyjádřit se k zákonu jako celku (mimochodem – Senát se jím zabývá v relativně krátké době podruhé). V podstatě by se dalo říci, že tento zákon můžeme odbýt vlastně dvěma slovy – nehorázné fušérství. Nicméně bohužel důsledky tohoto zákona jsou tak velké, že si s těmito dvěma prostými slovy nevystačíme, i když jsou naprosto pravdivá.

Musím se přiznat, že jako bývalý ministr jsem zcela šokován přístupem vlády k této záležitosti. My jsme vládu upozornili na něco, o čem měla dávno vědět, co z povahy věci a z toho, co jí z ústavních povinností vyplývá, čím se měla zabývat. A musím bohužel konstatovat, že až teprve na podnět Senátu, si vláda skutečně nechala udělat rozbor dopadů tohoto zákona. Stanovisko, které zpracovala firma Deloitte, je ve vztahu k tomuto zákonu zcela zdrcující. Nicméně co udělala vláda? Jenom splnila to, co jsme od ní chtěli, ale ze zdrcujícího stanoviska firmy nevyslovila jeden jediný závěr, prostě nic. A to je přístup horší než špatný. Nemluvě o tom, že pokud by měl být nějaký zákon o registru smluv, tak bych očekával, že jej předloží vláda, nikoliv poslanci.

Novelizace zákona řeší výjimky. Ale řeší výjimky jenom pro někoho, ne pro všechny, kteří si to zaslouží. Avšak vzhledem k tomu, jakým způsobem byl tento zákon formulován, tak to ani nejde, protože my se snažíme řešit jednotlivé problémy, ale neřešíme jádro věci. A v jádru věci je právě problém tohoto zákona. Protože zákon je od počátku špatný, právně nejasný, v řadě pasáží protiústavní a odporuje platným zákonům i mezinárodnímu právu. Vybavuji si v této souvislosti senátní seminář, na kterém zainteresovaní lidé na to poukazovali ještě předtím, než se tento zákon přijal.

Je nesporné, že tento zákon nebývalým způsobem ohrožuje veřejné vlastnictví, neúměrně zvýšil byrokratickou zátěž, zavádí nerovnost ve veřejné soutěži a ohrožuje samou existenční podstatu firem s veřejným vlastníkem. Ohrožuje také bezpečnost státu. Jak je možné, že autoři tohoto zákona si například neuvědomili, že existují Vojenské opravárenské závody, že existuje firma Explosia, že u nás působí další firmy se státním nebo veřejným vlastníkem, které se zabývají velmi citlivými otázkami. A my v době, kdy na jedné straně vyhazujeme miliardy za ochranu před špionáží a ochranu před terorismem, uděláme jeden geniální krok – dáme tyto údaje na veřejný server a do tohoto veřejného serveru se vlastně dostane každý. Mohu uvést příklad Slovenska, kde jsme se vloni o tuto problematiku zajímali. Nejmenovaná instituce tady podle stošestky požádala, aby všechny informace, které jdou na server ministerstva vnitra, automaticky přes přímou linku tekly do jejích serverů. Odvažuji se tvrdit, že u nás to bude také tak. Protože není žádný důvod, proč by to stát neměl udělat. A v tom případě všechny tyto informace, z nichž mnohé z nich jsou citlivé, tak půjdou do serverů bůhví koho.

Musím se také bohužel zmínit ke kampani, která se k registru smluv vede. Musím konstatovat, že to je nehorázná, buranská a hlavně lživá kampaň, která je placena z peněz firmy, která je v přímém konfliktu zájmů. Je to firma, která provozuje vlakovou dopravu a která se soudí s Českými drahami, které by je chtěla v podstatě zlikvidovat. A díky tomuto zákonu se dostane k údajům, ke kterým by se jinak nedostala. Existuje snad ještě větší důkaz toho, že prostě tento zákon a způsob, jakým je zejména prosazován, je sám o sobě nemravný? Jak takový způsob, který je nemravný, má nastolovat mravnost?

Nemám vůbec nic proti zveřejňování smluv, pokud je to na základě svobodného rozhodování té či oné instituce nebo orgánu, které data spravují a jsou si vědomy důsledků své činnosti. Jestliže se tedy zastupitelstvo konkrétní obce rozhodne něco zveřejnit, je to naprosto v pořádku. Zveřejní to navíc na dostupných místech (např. serveru města) tak, aby se to dostalo k občanům. Ale jestliže se teď podle toho zákona nezveřejní na serveru města, ale na nějakém registru smluv v záplavě tisíců jiných smluv, tak kdo bude informovat toho občana?

Žijeme v tržním hospodářství a měli bychom tato pravidla respektovat. Myslím si, že je naivní si myslet v tomto světě plném informací, někdo z nás nalezne něco nového, co už nebylo vynalezeno. Neměli bychom přitom nepodléhat politickému populismu. My nejsme odpovědní nikomu jinému než tomuto státu a lidem, kteří nás zvolili. A měli bychom hájit jejich zájmy a nepodléhat různým nátlakovým organizacím, které hájí jako vždy především své vlastní zájmy. Když budeme dodržovat odpovědnost vůči tomuto státu, tak s tímto zákonem se ztotožnit nemůžeme.

Radko Martínek, 2. místopředseda senátorského klubu ČSSD