A jak na to reagujeme? Omezováním návštěv, omezováním vycházek a pohybu, nákupem ochranných pomůcek pro obyvatele těchto domovů a pro personál, testováním. To vše vede k vyšším nákladům spojených s provozem těchto zařízení a současně k horší kvalitě života seniorů. Musíme si položit otázku kde je hranice mezi zajištěním bezpečí a kvalitou života. Vezměte si okres Karviná. Čtyři měsíce bez návštěv, bez kontaktu s příbuznými, obklopeni personálem v rouškách a respirátorech. Je možné kvalitu života redukovat na pouhé přežití? Když Vám je třeba devadesát? Neměli byste mít možnost volby?

Diskuse o domácí péči versus ústavní péči se vede dlouho. Pandemie Covid-19 tuto diskusi jen urychluje. Domnívám se, že budoucnost je v domácí péči. Vyjma těch opravdu nutných a těžkých případů. Dobře organizovaná domácí péče bude levnější, bezpečnější a poskytne seniorům to, čeho si člověk nejvíce cení. Svobodu pohybu a autonomii co nejdéle to jde.

Vyhlídky bohatého světa, do kterého opravdu patříme, nejsou dobré. Od určitého věku lidé potřebují pomoc minimálně s hygienou a oblékáním. Čím déle žijeme, tím více z nás se dožije demence nebo Alzheimra. V roce 2050 budeme mít dvojnásobek lidí ve věku přes osmdesát let. Institucionální péče pro tolik lidí bude extrémně drahá, pravděpodobně neudržitelná. Musíme to řešit teď. Podívejme se na dobré příklady, třeba Dánsko, které dává mnohem více peněz na domácí péči než na péči ústavní. Je potřeba se na domácí péči soustředit jako na primární způsob péče o seniory. Ano, vždy bude existovat skupina těch, kteří potřebují péči ústavní. Zde ale platí, že menší je lepší.

Pandemie Covid-19 ukazuje, že institucionalizace seniorů v současném měřítku není dlouhodobě udržitelná.

Věslav Michalik, starosta Dolních Břežan a člen Komise pro spravedlivé důchody.