Výročí Února 1948 přináší s sebou rok co rok (od roku 1989) v médiích dehonestaci nejen tohoto data, dehonestaci Klementa Gottwalda, ale i případné negování dnešních komunistů a KSČM. Na webové stránce kscm.cz se k tomuto datu dokonce uvádí: „Výročí Února 1948 přináší každoročně příležitost k oživení dlouholeté kampaně, jejímž úkolem je vnutit široké veřejnosti minimálně nepřesnou interpretaci tehdejších událostí....“ Proto je na místě otázka, zda existuje něco, co je dosud pro veřejnost ve vztahu k tomuto datu neznámé, či co je zamlčováno, něco, o čem se ve vztahu k Vítěznému únoru veřejně nehovoří? Co mladá generace o únoru 1948 neví?

Problémem není nedostatek historických pramenů. Hlavním problémem je dnes snaha české pravice a médií, která jí straní, zamlčovat některá podstatná fakta přepsat a zfalšovat skutečné dějiny a ideologickými kampaněmi překrýt a zastřít historickou pravdu o vývoji Československa v letech 1945 až 1948. Je nesporným faktem, že znárodnění většiny československého průmyslu proběhlo ve shodě všech politických stran postupujících podle Košického vládního programu a s podporou většiny veřejnosti, občanů již v roce 1945. Nejrozsáhlejší program znárodňování tehdy měli dokonce sociální demokraté. Od roku 1945 až do roku 1948 pak trval i tlak zaměstnanců podniků na další znárodňování výrobních kapacit. Pokračoval tlak na dokončení pozemkové reformy započaté v období Masarykovy 1. republiky. Žádná z poválečných politických stran se nechtěla vracet do předválečných poměrů, i pravicově orientovaným bylo jasné, že by to bylo politicky neprůchodné a pro veřejnost, která se většinově začala orientovat na socialismus, nepřijatelné. Zkušenost s průběhem a důsledky velké hospodářské krize, s bídou, nezaměstnaností a nakonec se selháním značné části elit v době ohrožení republiky, Mnichova, okupace a války znamenala zásadní posun veřejného mínění a hodnotové orientace v české společnosti doleva. Čtyřicet procent hlasů pro KSČ v českých zemích v prvních poválečných volbách v roce 1946 nebyla náhoda. Ale abych neutíkal z vaší otázky po méně známých faktech kolem února 1948, připomenu, že v návaznosti na tehdejší události v Československu zvažovaly Spojené státy i možnost zahájení 3. světové války.

V internetové Wikipedii se k únoru 1948 píše: "Únor 1948 (resp. Vítězný únor, což byl výraz používaný v komunistické historiografii) je pojmenování komunistického puče v Československu, který proběhl mezi 17. a 25. únorem v roce 1948. Dnes je vnímán jako přechod od vnějškové demokracie k totalitě, připojení k sovětskému mocenskému bloku, počátek útlaku obyvatelstva, příčina ekonomického úpadku a obrovské emigrační vlny obyvatelstva". Souhlasil byste s tímto výkladem?

Pokud by na tuto otázku měl odpovědět Pavel Tigrid, a tomu by si nikdo nedovolil podsouvat, že kdy stranil československým komunistům, pak by se určitě znovu vyjádřil, že je to nesmysl, nešlo o žádný puč. Se zájmem jsem ale také zaznamenal, že letos i ČTK připustila, že únorová vládní krize byla řešena v mezích ústavy. Více ale komentovat zkratovité ideologické formule nějakého anonymního wikipedisty nemíním. Je to na daleko obsáhlejší a vážnější diskusi nad fakty o Československu, Evropě a světě let čtyřicátých, padesátých, šedesátých atd. atd.

Všeobecně panuje názor, že kdyby nebyla druhá světová válka, nikdy by se komunisté nedostali k moci, neboť by Československo nebylo pod kontrolou J.V. Stalina. Traduje se totiž, že se komunisté dlouhodobě – tedy už během druhé světové války - připravovali na převzetí moci v zemi a kvůli tomu proto úzce spolupracovali se stalinistickým Sovětským svazem a snažili se narušovat činnost ostatních stran, které byly po roce 1945 sdružené v tzv. Národní frontě. Je to pravdivá teze?

Analogicky by bylo možné argumentovat, že kdyby nebylo francouzského absolutismu, nebylo by Velké francouzské revoluce, na kterou se francouzská buržoazie a francouzští osvícenci dlouho připravovali, a nebylo by ani přesvědčeného republikána a později císaře Napoleona Bonaparta a nakonec ani dnešní republikánské Francie. Ale zcela vážně. Druhou světovou válku rozpoutaly nejreakčnější síly německého kapitalismu či imperialismu, německý fašismus byl plodem a nástrojem jeho expanzivních snah. Orientace na socialismus a růst vlivu komunistického hnutí a stran byly pak celoevropskou odezvou na to nejhorší, co přinášel moderní kapitalismus první poloviny 20. století v podobě neokolonialismu, rasismu a fašismu. Američané a Britové musel po válce nasadit všechny páky, aby s domácí pravicí potlačili nejen parlamentními, ale i mimoparlamentními a nelegálními prostředky komunistické strany Francie, Itálie, Řecka... Rostoucí vliv KSČ po válce nepochybně vycházel jak ze zkušeností 1. republiky, tak z obětí, které přinesla v boji proti fašismu a za osvobození Československa, ale také z výrazného podílu na poválečné obnově a budování. Dovedete si představit, že by zvítězilo fašistické Německo? Na vaše otázky by už dnes pravděpodobně neměl kdo odpovědět.

V mediálních debatách o Únoru 1948 a převzetí moci komunisty se často tvrdívá, že čeští komunisté byli brutálnější, nežli třeba němečtí, a znárodňovali v podstatě každého živnostníka. Nebyla to škoda? Opět si k tomu musím vypůjčit slova z čerstvého prohlášení mediálního úseku ÚV KSČM, kde se k tomuto uvádí: „Protikomunistické tažení se snaží zastřít fakt, že KSČ tehdy aktivně prosazovala životní zájmy širokých neprivilegovaných vrstev, a to jí přineslo úspěch.“ Jenže právě této větě zrovna moc lidí nevěří...

V posledním čtvrtstoletí jsme svědky brutální privatizace. A je zřejmé, že postoje k ní jsou diferencované od kožených a bakalů až po ty živnostníky. Po roce 1945 z mnoha důvodů byla na pořadu dne nacionalizace výrobních kapacit a služeb. Do února 1948 byla například v požadavcích na znárodňování, jak jsem už zmínil, programově často radikálnější sociální demokracie. Přesto a možná i proto právě KSČ, protože více vnímala požadavky občanů, už v roce 1946 získala onu čtyřicetiprocentní podporu pro svou politiku v české veřejnosti. Pokud v následném období, po únoru 1948 špičky KSČ nedokázaly odolat tlaku z Moskvy nebo podléhaly sklonům těch, komu zachutnala moc, pokud se bylo nutné vyrovnávat s atmosférou studené války, a to ne až tak úspěšně, pak je to historický fakt. Úplné znárodnění všeho, pokusy o reglementaci každého a všech byly chyba. Dnes naopak je zřejmé, že pokusy o privatizaci nebo "prichvatizaci" všeho přinášejí velmi rozporné a leckdy zničující efekty a právem vzbuzují nedůvěru. Jen tak pro pořádek, z amerického kapitalismu a jejich pojetí demokracie, které dnes vnucují celému světu, je už dnes mnohým lidem na zvracení.

Co dobrého přinesla pro Čechoslováky doba od roku 1948 do roku 1989? Vždyť třeba moje generace (ročník 1964) se jen smála heslům jako je „Kupředu, zpátky ni krok“, „Všechna moc patří pracujícímu lidu“, či „Přestavba národního hospodářství, rozvíjení myšlenek února 1948“, které jsme vídávali prakticky všude. Prostě tehdy už skoro nikdo těmto heslům nevěřil a oslavování událostí z roku 1948 bylo i terčem lidového posměchu...

Žádnou dobu nelze posuzovat jen podle hesel, jakkoli by byla ta hesla vyzvedána průkopníky něčeho nového s nejlepšími úmysly a sebevětším nadšením. Současná Ústava České republiky vypustila z jednoho z těch hesel jen to slůvko "pracujícímu". A kritici dnešních poměrů říkají, že ani to není pravda, protože moc patří bakalům, babišům, kelnerům. Důležité je vnímat historickou realitu ve všech významných souvislostech. To, co považovali mnozí za 1. republiky za nemožné a nedostupné, se po roce 1945 až do doby, kdy jste se narodila, stávalo postupně možným a nakonec i pro vás všedním a nudně samozřejmým. Možná jste už měla pocit části generace narozené v 60. letech, že netřeba jít "kupředu, zpátky ni krok", protože důležitější je sehnat nedostatkové džíny, dobré elpíčko a právem vám chyběl otevřený svět. Bylo chybou těch, kdo rozhodovali o politice, že nenabídli přitažlivé a potřebné nové cíle v době, kdy bydlení, práce pro každého, bezplatná lékařská péče, vzdělání a dostatek jídla se staly úplnou samozřejmostí. Ale to už tak bývá, že hesla se časem vyprazdňují a je nutné kriticky nahlédnout na sebe a poctivě hledat. Ostatně jak asi dnes vnímáme slib, že "Pravda a láska zvítězí..." a "nejsme jako oni". Když se připomíná výročí majetkového převratu z roku 1989, nebývá to záležitostí širokých vrstev, ale leckdy jen pohrobků událostí z listopadu 1989 a je to mnohdy až k smíchu. Jde ovšem o smích skrze slzy, když opakují heslo "nejsme jako oni". Jsou horší než oni, a vím o čem mluvím.

Často se hovoří o "první formě socialismu". Má se tím za to, že myšlenka socialismu ještě není mrtvá?

V době Napoleonova impéria republika se zdála být mrtvá. V době restaurace království a pronásledování všech republikánů se zdálo, že monarchie a šlechta nad republikány a buržoazií triumfují. Nic z toho nezabránilo civilizačnímu pokroku. Svět dneška čelí hrozbám, které plodí kapitalismus, překonat je a přežít je možné jen popřením kapitalismu humánnější, sociálně spravedlivou alternativou.