Blair ze zprávy vyšel jako člověk, který pracoval plně v režii Američanů, nechal se přesvědčit falešnými „důkazy“ a tyto pochybné indicie dále přenášel do britské společnosti. Politický odkaz jinak vynikajícího premiéra Tony Blaira byl do značné míry narušen již při jeho odchodu z premiérské funkce, protože i když rok před tím zvítězil potřetí v britských parlamentních volbách, stín jeho účasti v irácké válce se s ním táhnul.

Podobným nebo snad ještě větším politickým ekrazitem je ovšem verdikt zahraničního výboru britského parlamentu týkající se britského expremiéra Davida Camerona za jeho účast ve válce v Libyi. Při svržení diktátora Kaddáfího a v důsledku toho při rozvratu této země. Přitom zpráva zahraničního výboru není poplatná politickým zájmům. V zahraničním výboru mají převahu konzervativní poslanci s 6 hlasy proti 5 hlasům opozičních poslanců. Ve zprávě se konstatuje, že Cameron má hlavní odpovědnost za bombardování Libye v roce 2011. Intervence v Libyi se uskutečnila bez důkladné předchozí zpravodajské a bezpečnostní analýzy tamních poměrů. A tedy bez ohledu na to, že podstatnou část mezi tzv. povstalci proti diktátoru Kaddáfímu tvořili islamisté, často importovaní do země ze zahraničí. Zásahem Británie, tehdy vedené Cameronem, a Francie, tehdy vedené Sarkozym (přitom je známo, že Sarkozyho úspěšnou prezidentskou volební kampaň před téměř deseti lety financoval mj. také Kaddáfí), došlo k rozbití útoku armádních sil věrných M. Kaddáfímu na baštu islamistů v městě Benghází. Rozbitím útoku Kaddáfího vojsk spojenými leteckými silami Británie a Francie a dalších zemí Západu došlo k obratu v ozbrojeném konfliktu v neprospěch M. Kaddáfího, který vyústil až v konečné vítězství povstaleckých sil. Od pádu Kadáffího se Libye zmítá v hlubokém konfliktu, země je rozdělena a její vláda je soustředěna do dvou míst. Jedna vláda relativně umírněná je uznávána OSN. Druhou vládu tvoří islamisté, kteří jsou mj. podporováni také Islámským státem, který působí rovněž na území Libye. Zhroucení Kaddáfího režimu způsobilo naprostý chaos v zemi a otevřelo bránu do Evropy pro statisíce utečenců z Afriky. Také s těmito bezpečnostními riziky premiér D. Cameron vůbec při projektování útoku na Kaddáffího vojenské síly nepočítal. Útok tak byl podle zahraničního výboru proveden na základě zcela nekvalifikovaných rozhodnutí s plnou politickou odpovědností tehdejšího premiéra Camerona.

Zásah Británie a Francie byl tehdy vlažně podpořen také z Washingtonu. A USA, aby se jeho západoevropští nejbližší spojenci, tedy zejména Británie a Francie, neblamovali, zajistili také logistickou podporu zj. dodávkami střeliva a zbraní. Mimochodem, v důsledku chaosu, který nastal v průběhu konfliktu v Libyi v roce 2011 a po něm, se rozptýlilo po severní Africe a Sahelu za 950 mld. Kč často nejmodernějších zbraní z arzenálu Kaddáfího armády. Je zajímavé, že hodnocení zahraničního výboru britské Dolní sněmovny, se vlastně plně shoduje s hodnocením zásahu Británie a Francie z úst amerického prezidenta B. Obamy. Ten již dříve označil intervenci za: „přehlídku blbosti“. Obama také kritizoval skutečnost, že Francie ani Británie již nejevily po pádu Kaddáfího, s nímž si jakoby vyřídily své účty, o Libyi a její vývoj jakýkoliv zájem. Země se v důsledku obrovských chyb v jejich rozhodování ponořila do naprostého chaosu. Ten je dnes možná živen i penězi některých států, které nemají zájem, aby se libyjská ropa opět dostala na světové trhy a aby ještě zvyšovala konkurenci při současné situaci ve vývoji cen „černého zlata“. Je jen škoda, že se B. Obama soustředil jenom na dodatečné slovní výhrady k britsko-francouzské intervenci v Libyi. Kdyby se od ní zcela distancoval, jako to učinil v roce 1956 prezident Eisenhower při britsko-francouzské invazi do pásma Suezského průplavu, ubíral by se vývoj v Libyi jiným směrem. A jiným směrem by se rovněž ubíral politický osud nejen Sarkozyho, ale také Camerona. Cameron vydržel ve svém úřadu premiéra ještě dalších pět let, nežli se vrhnul do dalšího riskantního podniku své kariéry, do Brexitu.