Do této kategorie patří například údaje zveřejňované v obchodním a živnostenském rejstříku nebo v registru vozidel.

V poslední době však čím dál více přibývají požadavky státu na sběr dat, které nemají racionální opodstatnění nebo je stát již dokonce má k dispozici, třebaže v jiném formátu. Takové požadavky pouze výrazně obtěžují každého občana, který se při běžné komunikaci s úřadem musí vybavit stohem dokumentů a potvrzení, přestože to může být v dané situaci zbytečné.

Jako příklad zde mohu uvést povinnost doložit vlastnictví bytu nebo domu při ohlášení změny místa trvalého pobytu. Tato skutečnost přitom vyplývá z veřejně dostupného výpisu z katastru nemovitostí, úředník si ji může ověřit on-line z internetových stránek, přesto je přímo zákonem vyžadováno doložení této skutečnosti přímo občanem. Smysl této povinnosti tedy rozhodně není zřejmý.

Další okruh z mého pohledu zbytečných byrokratických požadavků představují povinná hlášení, oznamovací povinnosti a sdělování údajů, které stát buď nepotřebuje, nebo by si je měl obstarat jiným způsobem. Tento okruh se týká především daňových a finančních záležitostí.

Finanční úřady budou disponovat kompletním přehledem

V rámci vyhlašovaného boje proti daňovým únikům bude od příštího roku platit povinnost plátců DPH podávat finančním úřadům pravidelná kontrolní hlášení, ve kterých bude uvedeno, mimo jiné, komu a kdy bylo fakturováno DPH. Finanční úřady tedy budou disponovat kompletním přehledem pohybu zboží a služeb s DPH v ČR.

Přes tuto podrobnou databázi však nebudou plátci DPH osvobozeni od podání přiznání k DPH, ačkoliv potřebnými daty již bude finanční úřad disponovat. Kontrolní hlášení představuje další krok současné vlády ke znemožnění podnikání v ČR, protože živnostník a podnikající právnická osoba budou opět muset vynaložit značné úsilí na papírování, místo aby se věnovali své výdělečné činnosti.

Snaha zamezit daňovým únikům je chvályhodná, avšak neměla by směřovat k navýšení byrokracie. Finanční úřady si již dnes mohou potřebné údaje vyžádat na základě kontroly. Není však důvod, aby museli všichni podnikatelé preventivně zasílat úřadům data, která navíc mohou často být obchodně zneužitelná. Kromě toho na zpracování a vyhodnocení těchto dat nemají úřady ani personální kapacitu.

Je třeba se ptát, na co stát uvedená data skutečně sbírá. Popisované povinnosti vždy svou tíhou dopadnou pouze na drtivou většinu poctivých podnikatelů, kteří jimi budou zbytečně zatěžováni. Podvodníci naproti tomu budou všechny potřebné dokumenty nepochybně mít na první pohled v pořádku. Pokud stát rezignuje na účinnou kontrolu a spokojí se pouze s obtěžováním občanů v domnění, že problémy tím budou snadno vyřešeny, pak jde o chybné uvažování. Je naopak zapotřebí zjednodušit často těžkopádné úřednické postupy a zpřehlednit systémy dat poskytovaných státu tak, aby umožnily efektivní kontrolu podezřelých subjektů. Právě tímto směrem bychom měli napnout své úsilí.