Ve středověké Anglii vydaný dokument Magna charta libertatum poprvé podřídil panovníka světským zákonům a garantoval práva všech ostatních, kterými stejně jako předtím i naše současné „elity“ často pohrdají.

Na tento dokument navazuje Ústava Spojených států amerických, první liberální demokracie na světě. Právě tyto dva národy nám znovu na příkladu Brexitu a volby Donalda Trampa ukázaly, že i přes dlouhá desetiletí dělící nás od odchodu Margareth Thatcherové a Ronalda Reagana do politického důchodu, dorůstají další a další generace toužící po návratu k opravdové demokracii, svobodě a tradici.

Je více než potěšující, že si stále ještě většina lidí váží osvědčených institutů, jakými jsou  národní stát a rodina (kterou tvoří muž, jedna žena a děti) apod.  Že si stále hodně lidí myslí, že by mělo platit, že bez práce nejsou koláče (ačkoliv z médií a bohužel stále častěji i ve škole se dozvídáme něco jiného), nebo že demokracie je prosazování vůle většiny, při zachování práv menšiny a nikoliv prosazování vůle menšin na úkor většiny.

Co nyní můžeme očekávat? S trochou nadsázky se dá uvést, že po posledních hektických letech by mohl na světě panovat klid a mír, protože všichni revolucionáři světa se stáhnou zpět do Spojených států, neboť se strýčkem Donaldem budou mít sakra práci.

Budeme se tak zřejmě muset rozloučit i s politickým aktivistou Schapirem, (nyní působícím jako velvyslanec USA v ČR) a s trochou štěstí si s sebou sbalí i všechny ty nevládní (avšak vládami financované) organizace, nadace a fondy. Spojené státy k nám pak mohou poslat diplomata, který se nás nebude snažit převychovat, ale bude znovu spojovat naše na skutečnou svobodu tak citlivé národy.

Newyorská kavárna prohlásí, že Trump není jejich prezidentem. V návalu emocí se k nim připojí i Halík a Šabatová.  Dienstbier se na protest vzdá amerického občanství. Nejtěžší úlohu bude mít do Washingtonu vyslaný výsadek umělců a intelektuálů s úkolem na protest proti výsledku svobodných a demokratických voleb demontovat jednu lavičku, což se jim po sedmnácti hodinách práce a na pokraji fyzického vyčerpání nakonec podaří.  Jinak si myslím, že se stejně jako v případě Brexitu, svět nezboří.

Je listopad 2016 a  po anglosaských národech je na řadě kontinentální Evropa. Pařížská a berlínská kavárna se již šikuje k volbám, které se v jejich zemích uskuteční v příštím roce. Věřím, že ve spolupráci s „nezávislými“ médii a „křišťálově čistými“ průzkumy veřejného mínění opět dovedou outsidery k vítězství.

Dovolím si tedy vyjádřit jedno přání; aby byl rok 2017 v tomto ohledu podobně úspěšný jako ten letošní.