Zeptal bych se tedy delegátů:

Myslíte si, že je v naší zemi vše normální? V oboru, kterému se celý život věnuji a který se snažím v ČSSD prosadit do popředí nikoliv. Proč? Na okraj – jde o bytovou politiku, jak jinak.

Je normální, když mladí lidé mezi 30 až 40 lety bydlí u svých rodičů, protože si svůj byt prostě nemohou dovolit?

Je normální extrémní růst nájemného a cen bytů ve velkých městech? Aby malý byt v Praze byl pronajímán za 18.000 Kč, na sídlišti v paneláku za 13.000 Kč? Aby nájemné meziročně rostlo o 16%? Aby cena nemovitostí rostla ročně až o 10%? Přemýšlíme, proč tomu tak je a jak to řešit?

Je normální, že banky ochotně půjčují na jakoukoliv cenu nového bytu a nebojí se opakování amerického kolapsu hypotéčního trhu, který před deseti lety způsobil ekonomickou krizi v celém světě? Nebojíme se, že řada lidí nebude schopna vysoké hypotéky splácet?

Je normální, že cena bydlení je u nás jedna z nejvyšších, horší je to jen v Rumunsku, Polsku či Slovensku? Proč zrovna chorobou trpí východoevropské země? Hledáme důvody? Proč jsme obecní i družstevní byty masově zprivatizovali a jak to dnes dopadá na trh?

Chápete, že ten zmíněný trh se zmítá v křeči, kterou nikdo nekoriguje? Že nestavíme byty nové, situaci jen zhoršujeme, když nahrazujeme špatný stavební zákon ještě horším, přehlížíme že developeři mají až 30% zisk z prodeje nemovitostí a nic s tím neděláme?

Je normální, že ministryně pro místní rozvoj řeší velice aktivně, chvályhodně, zda papírové rakve budou tří nebo pětivrstvé? Nechápe tato žena, že ale mezi tím hrozí, že staří lidé budou umírat na ulici, protože o byt přijdou nebo, že když zaplatí nájemné, nezbude jim ani na tu papírovou rakev? Ač má v kompetenci bytovou politiku, tu neřeší. Jen torpeduje aktivity jiných rezortů. Závidím její aktivitu pohřebním ústavům. Neodpustím ji pasivitu v politice bydlení.

Řada odborníků praxe vytrvale navrhuje řešení. Stačí se jen podívat do Rakouska, Francie nebo Británie. V moderních zemích je obvyklé, že až 25 až 30% bytů na trhu tvoří levné nájemní byty s nákladovým, tedy ekonomickým nájemným, které dosahuje výše asi 60% nájemného tržního. Že jen výstavbou takových bytů vyvážíme na trhu poptávku nabídkou a developeři bez regulace ze strany státu budou muset s cenou dolů na rozumnou výši.

Mělo být normální mít pro lidi na okraji společnosti právní úpravu sociálního bydlení, ale my se vydali cestou lidové tvorby místo toho, abychom okopírovali třeba model Rakouský, se kterým jsme měli od roku 1873 do roku 1948 společné kořeny a pozitivní zkušenost. V Rakousku platí zákon dodnes.

Také že není normální, aby 1,5 milionu vlastnických bytů či 600 tisíc bytů družstevních bylo předmětem teoretických experimentů ministerstva spravedlnosti, které buď neřeší problematickou až nesmyslnou novou civilní legislativu, občanský a korporátní zákon vůbec, nebo nahrazuje špatné horším. Je klid, lidé to mnohdy netuší, proto je klid, alespoň prozatím, avšak rodí se problém, na jehož konci mohou být závažné poruchy a možná až ztráta vlastnictví či práv člena družstva. Až si to lidé uvědomí, to bude mazec. Na podrobnosti není čas, ale kdykoliv je rád doložím. Jde o asi 5 milionů občanů! To nesmíme dopustit! Jen dluhové pasti mohou spolknout celý dům...A další pastičky vytváří navrhovaná legislativa.

Navrhl bych proto usnesení, aby sjezd ČSSD stanovil řešení bytové politiky za jednu z hlavních priorit nejen pro volební rok, ale dlouhodobě. Aby uložil prosadit zákon o neziskové výstavbě obecně prospěšnými společnostmi a bytovými družstvy. Aby nedopustila legislativní paskvil pro vlastnické a družstevní bydlení. Aby se strana vrátila k tradici, je-li tradiční stranou, která byla založena roku 1909 na sjezdu ČSSD v Plzni a trvala do roku 1948 – kdy vždy na každém sjezdu projednávala zprávu o družstevnictví nejen bytovém, ale i dalších oborech a jejich přínosu, který vyznává například 120 milionů členů různých družstev v USA, stamiliony v Indii, Japonsku, Skandinávii – jen u nás jsme na to zapomněli. Ne náhodou pozornost družstvům doporučuje Evropská unie i Valné shromáždění OSN. U nás marně.

Nelze být vždy a všude. Nelze ale také mlčet, když je třeba apelovat a věci měnit.