Kdysi jsem viděl v televizi film o Husovi. Mluvili v něm theologové, historici, filosofové, ale nejvíce na mne zapůsobila výpověď jedné prosté členky Československé církve husitské. Ta se vyslovila, že Hus je pro ni příkladem člověka, která dokázal, že je možné žít podle vlastních, vysoce náročných morálních zásad.

Ve svém textu se soustředím jenom na tři body z Husova myšlení, podle mého názoru ovšem zásadní.

První z nich je jeho učení o podmíněné poslušnosti. Mnoho lidí ví, že za závaznou normu křesťanova života Hus pokládal zákon Kristův. Ale co si počít tam, kde Písmo neříká nic, tedy „in neutris“, tedy ve věcech, kde není žádné doporučení? Tady musí nastoupit lidský rozum. Věřící mají posoudit rozumem, zda příkaz, který dostanou od nadřízených, je v souladu se zákonem Kristovým. Není-li, je pravou poslušností neposlušnost. Je třeba se vzepřít. Kdyby například papež žádal, aby Hus hrál na šalmaj a zanedbal péči o své farníky, nesmí ho poslechnout. Kdyby církev žádala po otci dětí, aby odevzdal desátky a tím ohrozil výživu vlastních potomků, věřící nesmí poslechnout. V takovém případě je pravou poslušností neposlušnost. Člověk má posoudit svým rozumem, zda je pro něj příkaz, který má poslechnout, prospěšný, a zda je v souladu s normou Kristova zákona, zda je v souladu s rozumem. Není-li tomu tak, není splněna podmínka poslušnosti.

Česká reformace věřila, že reformační iniciativa patří lidu. Tuto tezi zastával už otec české reformace Milíč z Kroměříže, sdílel ji Matěj z Janova i táboři (třeba Mikuláš Biskupec z Pelhřimova). Ti nejradikálnější (třeba Martin Húska) tvrdili, že kdyby lidé měli nadále tak trpěti, jako trpí, nechtěli by být Božím sluhou. A Jakoubek ze Stříbra došel ve svém Výkladu na Zjevení sv. Jana k názoru, že celý svět byl stvořen pro zástup, obecný lid. Koncepce podmíněné poslušnosti je tedy organicky vrostlá do celé tradice českého reformačního myšlení. Je proto jasné, proč se Dětřich z Niemu vyslovil na adresu Husovy knihy O církvi (De ecclesia), že je pro církev nebezpečnější než Korán.

Všimněme si jedné důležité věci: role rozumu v lidském jednání, ve společnosti. Základem lidské rovnosti je to, že lidé si jsou rovni rozumovou dispozicí. Ne tím, že by měli stejný dar rozumu, stejné nadání, stejné schopnosti. Ale rovni jsou si alespoň tím, že lidé jsou rozumné bytosti, že mají dar rozumu. Proto mohou posoudit, co je dobré a zlé, co je v souladu s Písmem, se zákonem Kristovým a co není. Rozum lze zneužít, a proto vyžaduje korektiv morálky, korektiv svědomí. Toho si všiml ve své řeči na IV. sjezdu svazu spisovatelů Karel Kosík. Hus postavil své morální vědomí, své svědomí proti tehdejšímu právu, i proti autoritě moci. Je jedno, že proti němu stálo 32 svědků. Žádá-li něco koncil proti jeho svědomí, Hus to nemůže udělat.

Prostředím, kde se rozum projevuje, je jazyk. Jazyk je zvnějšnění rozumu, v mluvené i psané formě (všimněme si, že tento důraz nápadně souhlasí s tím, co zaznělo už v Konstantinově Proglasu). I Hus a jeho následovníci pečují o národní jazyk, vymezují národ jazykově a snaží se o to, aby tehdejší kulturní hodnota číslo jedna, Písmo svaté, byla dostupná všem. Nastalo něco, co bychom mohli nazvat znárodněním bible.

Třetím momentem, u kterého se chci zastavit, je pravda. Husova pravda je komplexní a mnohovrstevnatý pojem. Jednak je pravdou Kristus, jeho učení a život. Pravda je také poznávací činnost člověka. Pravda je ovšem také něco, co bychom dnešními pojmy nazvali praxí (Amedeo Molnár mluvil právem o osvobozujícím dynamismu pravdy a věnoval tomuto pojmu krásnou studii). Podstatné je to, že pravda je osvobodivá jen tehdy, jestliže se nás pravda zmocní, jestliže pravda má nás. Není možné, abychom měli pravdu jako nějaký statek, jako něco, čím můžeme disponovat. Nemáme pravdu, ale pravda má nás. Pravda není statický bod, pravda je proces, pravda je vektor. Aby se pravda prosadila, musí za ní být lidské nasazení. Pravda se děje, a děje se v čase. Je historickým fenoménem a historii také utváří.

To je pojetí, které se jaksi nehodí do dnešní doby postmoderních estétů a krasoduchů, kteří se vyžívají v tom, že ode všeho mají ironickou distanci. Hus nemůže být postmoderní ikonou. Hus je člověk, jehož životním postojem byla opravdovost, nic nedělal tak, aby to bylo jen „jako“. Tím, že se Hus zpěčuje dnes módnímu rozmývání identit, je velmi důležitou součástí diskursu v českém prostředí. Je nejvyšší čas, aby se do života společnosti i jejích jednotlivých členů vrátila skutečně náročná kritéria a aby se v něm prosadila opravdovost.